Zdá se vám otázka uvedená v nadpisu příliš návodná a sugestivní? Mně taky a přesto nejde o nijak nereálnou představu. Koncept tzv. „permanentního portfolia“ představili v roce 1981 pánové Harry Browne a Terry Coxon ve své knize „Inflation Proofing your investments“ a jednalo se o pravděpodobně první koncept alokace aktiv, založené na analýze ekonomického cyklu. Myšlenka, která se za celým portfoliem skrývala, byla resp. je velmi triviální – každá ekonomika se v tom kterém okamžiku nachází v jedné ze čtyř fází: a) prosperita/růst, b) inflace, c) deflace a d) recese. Cílem uvedené investiční strategie není snaha předpovídat, kdy která fáze cyklu nastane, či jak dlouho bude trvat – právě naopak, žádná z těchto otázek dané portfolio příliš netrápí. Jeho záměrem je totiž držet čtyři rovnocenné třídy aktiv, kde v každé fázi ekonomického cyklu se bude více dařit jedné z nich.
V roce 1987 Harry Browne svůj koncept přepracoval a představil konkrétnější verzi, která byla pro obyčejného investora mnohem lépe implementovatelná a která sestávala z následujících tříd aktiv:
1) 25% - akcie (tj. indexový fond navázaný na výnos indexu S&P500)
2) 25% - dluhopisy s dlouhou splatností (např. 30leté dluhopisy Treasuries)
3) 25% - zlato (ve fyzické formě)
4) 25% - hotovost (ve formě fondu peněžního trhu)
Uvedené třídy aktiv byly v portfoliu přítomny neustále a jediné, co musel investor udělat, je udržovat jejich váhy na 25% (tj. např. jednou ročně odprodat tu třídu aktiv, která se dostala na 30% a dokoupit tu, která byla na 20%). Proč zrovna tyto čtyři skupiny? Protože každá z nich přináší výnosy v jiné fázi ekonomického cyklu.
1) Akcie – daří se jim v období prosperity, kdy indexové fondy zachytí maximum růstové dynamiky akciových trhů.
2) Dluhopisy s dlouhou dobou splatnosti – jsou vítaným zdrojem příjmu v okamžiku deflace. Daří se jim však relativně slušně i během období prosperity.
3) Zlato – nenahraditelné aktivum v okamžiku vysoké inflace a poklesu hodnoty měny.
4) Hotovost – během recese se žádné z uvedených tříd nedaří příliš dobře, hotovost však působí jako jakýsi nárazník a pomáhá stabilizovat a vyhlazovat volatilitu ostatních tříd aktiv.
Zcela namístě je otázka, jaká je výkonnost takového portfolia. Vzhledem k potřebě zpětného testování (angl. „backtesting“) probíhaly ověřovací výpočty již od roku 1972. Největší pokles takto sestavené portfolio zaznamenalo v roce 1981 (-5%), ale pokud ze zkoumaného vzorku vyjmeme uvedený rok, pohybuje se jeho průměrná výkonnost od roku 1972 mezi 9-10% p.a. (v měně USD).
Kriticky uznávám, že koncept permanentního portfolia lze poměrně snadno zpochybnit porovnáním s výkonností čistě akciového indexu S&P 500, zejména v posledních několika letech. Na horizontu let 1972 – 2013 byla průměrná výkonnost S&P 500 cca 10,5% p.a. při standardní odchylce nějakých 18%. V případě permanentního portfolia H. Brownea je standardní odchylka nějakých 9-10% a vy tak dostáváte podobný nebo vyšší výnos než čistě akciový index při nižší volatilitě. A to samo o sobě není úplně špatná nabídka.