Bohaté ekonomiky už déle než pět let udržují politiku velmi levných peněz. V Japonsku je tomu tak už více než 20 let. Jde o hlavní nástroj reakce na krize, který je nevyhnutelně kontroverzní. Jak ale ukazuje právě Japonsko, jeho využívání může trvat také velmi dlouho. Je tomu tak proto, že globální poptávka je chronicky slabá. Před rokem 2007 byl tento fakt eliminován neudržitelným růstem dluhu ve vyspělých ekonomikách. Po krizi se to ale projevilo velkými fiskálními deficity a zoufalými pokusy centrálních bank o stabilizaci rozvah soukromého sektoru, zvýšení cen aktiv a tempa růstu. Výsledkem byl pokles nákladu financování a jednodušší oddlužení.
Politika nízkých sazeb měla ale rovněž dopad na distribuci příjmů. Podle odhadů McKinsey Global Institute z toho těžily zejména vlády a nefinanční společnosti. Ztratily naopak hlavně pojišťovny, penzijní fondy a domácnosti. Americké banky profitovaly, protože vzrostly jejich úrokové marže. Evropské banky ztratily, protože jejich marže se ocitly pod tlakem. Menší ztráty zaznamenaly i banky ve Velké Británii. Vlády jsou na tom lépe díky nižším sazbám, ale i kvůli monetizaci části dlouhodobého dluhu. Problematický je negativní vliv nízkých sazeb na penzijní fondy. U nich totiž kvůli nim dochází jak ke snížení výnosů, tak k růstu současné hodnoty budoucích závazků. Pokud budou sazby i nadále nízko, vážné problémy se některým pojišťovnám nevyhnou.
U domácností je efekt redistribuce významnější než dopad na celkové příjmy. Nižší sazby prospěly mladším domácnostem, opak platí o těch starších. Nejvíce pak ztratili relativně bohatí lidé, kteří se spoléhají zejména na příjmy z úrokových výnosů z dluhopisů. Na druhou stranu jim ale pomohly rostoucí ceny obligací a akcií. Podle McKinsey ale nízké sazby hlavní příčinou tohoto růstu nebyly. Keynes v souvislosti s nízkými sazbami hovořil o „eutanázii rentiérů“. Ve světě nadbytečných úspor by totiž sazby a návratnost měly ležet nízko. Jde o výsledek tržních sil, na které centrální banka reaguje.
V současné světové ekonomice není vysoká tendence k úsporám doprovázena touhou investovat. To je příčinou přetrvávajících fiskálních deficitů a nízkých sazeb. Návratnost je pak dolů stlačena ještě více tím, že se centrální banky snaží o to, aby poškozené rozvahy nevyvolaly pád do insolvence. Je tu ale záhada. Proč nejsou investice soukromého sektoru vyšší, když je nefinanční sektor tak ziskový? Jedním z důvodů jsou perverzní motivační programy manažerů. Dalším je slabost finančního sektoru. Vytvořila se negativní spirála slabé poptávky, slabých investic a následně ještě více slábnoucí poptávky. Pro mnohé je pak rozumné, aby odložili své investice do chvíle, kdy bude možné lépe odhadnout další vývoj.
Nízké sazby jsou bezpochyby nepopulární. Platí to zejména u rentiérů, kteří jsou ve svých investicích opatrní. Takoví rentiéři ale dnes nejsou ekonomice nápomocní. To, co potřebujeme, jsou schopní podnikatelé ochotní riskovat. Bez nich by své rozvahy měly na investice použít vlády. Ale nezdá se, že by k tomu mělo dojít. Takže centrální banky budou nuceny i nadále sledovat politiku levných peněz. Zvykněte si na to.
(Zdroj: FT)