Krizí k válce, válkou ke konci krize. Máme na víc

Způsobila Velká deprese druhou světovou válku? Ukončila pak 2SV Velkou depresi? Mezi ekonomy a historiky to jsou dost kontroverzní otázky. Ne bez relevance pro dnešní vývoj: Evropská ekonomika je na tom nyní v některých ohledech porovnatelně, jako během Velké deprese (viz např. „Evropa nestrhne svůj pomník míru a prosperitě a v tom je záhuba“). Je také pravděpodobné, že odpověď na první položenou otázku je kladná (viz např. „Velká válka, monetarismus a zrod nacismu“). A i dnes je patrné, že ekonomické problémy (opět vyvolané i neadekvátní ekonomickou politikou) vedou k růstu extrémismu. Válku v Evropě ale tento faktor nevyvolá. Větší obavy může v této souvislosti budit Rusko a Ukrajina, ale i zde se stále pohybujeme v oblasti šedých labutí (těch černých už bohužel ne).

Nechci tu spekulovat o válkách proto, abych kreslil laciné paralely mezi Velkou depresí a 2SV válkou na straně jedné a možná již brzy „Ještě větší depresí“ a současným vojenským konfliktem na straně druhé. Ale je relevantní uvažovat o následujícím: Pokud ukončila 2SV Velkou depresi, nemůže tu současnou pomoci ukončit vyšší aktivita na straně toho, čemu se říká výdaje na obranu?

Čtenář znalý ekonomických diskusí nebude překvapen tím, že shoda ohledně vlivu války na ekonomickou aktivitu nepanuje. Základ daný selským rozumem a ideálním světem je sice jasný: Pokud jsou v ekonomice využity všechny zdroje (nezaměstnanost je minimální), válka pouze zničí již vytvořené bohatství (domy, továrny ...), navíc přesměruje zdroje od pluhů k dělům – tedy do oblasti, která životní standard nezvyšuje. I pokud se omezíme na čistě materiální úroveň, která je v celkovém pohledu vlastně detailem, nic pozitivního zde samozřejmě nenajdeme.

Teorie vs. praxe

My se ale nebavíme o ideální ekonomice, ale o ekonomice, kde jsou zdroje nevyužité a to výrazně. Bavíme se o ekonomice, kde lidé spoří, jejich úspory se ale nestávají investicemi, nestávají se poptávkou po jejich další práci. Bavíme se o ekonomice, kde klesá obrat peněz a jejich množství (multiplikátor) a centrální banka na to nereaguje adekvátním zvýšením nabídky peněz. A bavíme se o ekonomice, kde z nějakého důvodu vláda není schopna, či ochotna nevyužité úspory lidí vzít a udělat z nich zase výdaje a tudíž i příjmy jiných (v nejlepším případě produktivními investicemi).

Co pak v (z ekonomického hlediska) ideálním případě „zajistí“ ozbrojený konflikt? Vláda je jím donucena vzít nevyužité úspory a poptávat výrobu zbraní a všeho dalšího s konfliktem souvisejícího. Tato poptávka zaměstná nevyužité zdroje – tedy zejména nezaměstnané. Konflikt ideálně proběhne tak, že nezničí bohatství a roztočí se pozitivní poptávková spirála nižší nezaměstnanosti, vyšších příjmů, vyšší poptávky. Ta se udrží i po konfliktu, zdroje se přesměrují do mírových oblastí. Plné využití potenciálu ekonomiky pak s přehledem zajistí i splacení vládního dluhu.

Jak to bylo konkrétně s Velkou depresí a 2SV? Jak ukazuje výše uvedené, dva extrémní příklady se od sebe hodně liší a realita je podle mne většinou někde mezi nimi. Ekonomové jako Paul Krugman, či Christy Romer považují VD&2SV za něco, co je mnohem blíže druhému – keynesiánskému vidění věci (hovoříme nyní o USA). Třeba Robert Barro a jemu názorově blízcí to vidí přesně opačně. Naštěstí zde ale skutečnému dilematu nečelíme. Byť by byl ekonomický propad sebehlubší, léčit jej válkou by bylo absurdní. Byť se to nepíše lehce, u „preventivních“ výdajů na zbrojení by to ale v principu mohlo být něco jiného. Ale i pak jde o absurditu: Namísto masivních investic do silnic, tepelných úspor, výzkumu a vývoje ... bychom se nechali nakopnout výdaji na ten nejhorší účel na světě.

Paul Krugman už před dlouhou dobou posunul problém do realistického rámce: „To, co potřebujeme, je finanční ekvivalent války“. Je tu ale jeden detail. Nejdříve bychom totiž měli vyhlásit „osvětovou válku“ všem, kteří zmrzačili a mrzačí naší schopnost efektivně používat fiskální politiku a udělali z ní synonymum rozhazovačnosti a nezodpovědnosti. Tedy těm, kteří kvůli rádoby lidumilství, či kvůli prosté rozhazovačnosti nejsou schopni šetřit (či snižovat dluhy) v dobách boomu tak, abychom mohli bez obav investovat v dobách útlumu. Zatím jen cyklicky poletujeme jak plášť ve větru.