Žádná nesmyslná myšlenka ještě nebyla dost vyvrácena a odsouzena na to, aby byla po uplynutí dostatečně dlouhého času opět oživena. Neuplynuly ani dva měsíce od konce posledního mistrovství světa ve fotbale a diplomaté z EU už uvažují o tom, že by mělo dojít k bojkotu toho následujícího. Má se totiž konat za čtyři roku v Rusku. Je možné, že během této doby nastanou klidné časy. Ale období dalších krizí vztahů mezi Ruskem a západem jsou téměř jisté. Má smysl se pak ohánět kartou bojkotu šampionátu?
Myšlenka na sportovní izolaci má něco do sebe. Jižní Afrika nebyla v osmdesátých a devadesátých letech zvána na světové sportovní svátky, a to sehrálo důležitou roli při pádu aparteidu. A tento nástroj je možné použít i dnes. Pro začátek bychom mohli ruským oligarchům zakázat nákup anglických fotbalových klubů. Problém s používáním mistrovství světa a podobných událostí spočívá v tom, že tato strategie nebude fungovat. V první řadě není pravděpodobné, že by politický tlak přesvědčil někoho tak arogantního, jako je FIFA, aby turnaj přeložil jinam. A pokud by k tomu došlo, pravděpodobně by se konal na ještě horším místě. Třeba v Bělorusku či v Severní Koreji.
Největšími zastánci ruského bojkotu jsou země jako Estonsko či Litva. Tedy země, které by na mistrovství pravděpodobně nehrály. Plošné odmítnutí ruského šampionátu se zdá být nemyslitelné. Veřejné mínění každé země, která by tam měla hrát, by se proti tomu postavilo. Fanoušci se nestarají ani tak o to, kde se hraje. Zajímá je pouze to, kdy to bude v televizi. Celý plán by se tak nakonec změnil ve vnitřní hádky, hrozba Putinovi by se stala jeho příležitostí. Když Jimmy Carter v roce 1980 odmítl v protestu proti invazi do Afghánistánu letět na olympiádu do Moskvy, Margaret Thatcherová se k němu přidala. Většina britských sportovců se ale her účastnila a celkový efekt byl spíše ostudou.
Pokud se velké sportovní události konají v diktátorských zemích, dopady jsou smíšené. Může docházet k hrozným věcem – úmrtí dělníků na stavbách, vyvlastnění majetku pro budování nesmyslných monumentů, zvýšená korupce, a podobně. I ti největší tyrani se ale ve snaze zlepšit si svůj obraz před veřejností drží zpátky. Historik Ian Kershaw tvrdí, že tomu tak bylo dokonce i s Hitlerem a jeho perzekucemi v roce 1936 před olympijskými hrami v Berlíně. Ruská invaze na Krym přišla těsně po skončení zimních olympijských her, ne před nimi. Blížící se fotbalový šampionát bude držet Rusko stále více na uzdě. Pokusy o bojkot by tento faktor naopak eliminovaly.
Autorem je Matthew Engel.
Zdroj: FT