HSBC: Evropou se musí prohánět tři mušketýři, ne čtyři apokalyptičtí jezdci

Mohlo by se zdát, že Mario Draghi dovede dělat zázraky. Monetární politika má ale bohužel své limity. Takže i kdyby se mu díky nákupům aktiv povedlo eliminovat hrozbu deflace, eurozóna bude stále v hlubokých problémech. Dnes je tomu těžké věřit, ale v osmdesátých a devadesátých letech rostl životní standard v Itálii rychleji než v Německu či Francii. Po roce 1999 a vytvoření společné měny se ale tyto role prohodily. Německé příjmy na hlavu vzrostly asi o 20 %, ale ty italské překvapivě klesly. V roce 1999 byl životní standard v Itálii asi na 90 % standardu německého. Po patnácti letech už dosahuje jen 60 %. Problémy eurozóny tedy nespočívají pouze v hrozbě deflace či v občasných frikcích na trzích s dluhopisy. Více než co jiného se nachází v rostoucích rozdílech mezi životním standardem jednotlivých zemí měnové unie.

Optimisté budou zřejmě tvrdit, že Itálie by měla následovat příkladu Španělska. To před krizí čelilo masivnímu propadu konkurenceschopnosti. Pak ale díky fiskálnímu utahování a reformám trhu práce svou situaci zlepšilo. Zatímco italská ekonomika nyní možná stále klesá, Španělsko si užívá růstu. Problém ale spočívá v tom, že španělský úspěch a problémy Itálie jsou spolu propojené. Klesající náklady práce ve Španělsku umožnily v této zemi vnitřní devalvaci. Ta ale musí být z definice „vnitřní revalvací“ nějaké jiné země. V rámci eurozóny se to týká Francie a Itálie. Pokud by se tyto dvě země pokusily následovat příklad té první, Španělsko by nedosáhlo takové devalvace. A eurozóna jako celek by čelila ještě větším deflačním tlakům.

To, co v eurozóně vyžaduje společný a koordinovaný postup, je opakovaně mylně diagnostikováno jako chyby několika členských zemí. Uznání toho, že problém je systematický, by znamenalo poloviční vítězství. Dlužníci i věřitelské země představují dvě strany stejného problému. Německo obvykle viní ty první z nezodpovědnosti. Jejich deficity jsou ale pouze zrcadlovým obrazem německých přebytků a úspor. Podobné výčitky tak pouze zmenšují pravděpodobnost tolik potřených společných kroků.

Úspěšné monetární unie, kterými jsou třeba Spojené státy či Velká Británie, si vedou dobře proto, že jejich postup je koordinovaný. Zajišťuje to institucionální nastavení systému, které brání „silným“, aby uvalili náklady spojené s potřebnými změnami na ty „slabé“. Jde to udělat za pomoci fiskální unie, či v případě amerických municipalit a států občasnými defaulty a restrukturalizací dluhu. Eurozóna k tomuto stavu ještě nedorazila. Riskuje tedy, že prohlubující se rozdíly v příjmech skončí politickou krizí v některé zemi. Evropou se v duchu hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“ musí prohánět tři mušketýři a ne čtyři apokalyptičtí jezdci.

Autorem je Stephen King, který působí jako hlavní ekonom HSBC.

Zdroj: FT