Evropská centrální banka stojí uprostřed velkého a riskantního experimentu. Klíčové úrokové sazby se už šest let pohybují kolem nuly. Finanční trhy jsou zaplavené likviditou. Krizové řízení vedlo k velkým tržním pokřivením, kdy výkonnost některých segmentů už nelze vysvětlit základními ekonomickými daty. Nezamýšlené důsledky této politiky jsou stále patrnější – a s ukončením ultravolné měnové politiky, kterou Federální rezervní systém přijal po roce 2008, budou vidět ještě víc.
Přesto krize v Evropě ani zdaleka neskončila, jak dokládají červnové a zářijové rozhodnutí Rady guvernérů Evropské centrální banky. Je to odraz dvou faktorů: příliš malých ambicí při provádění nezbytných korekcí v účetní bilanci a malého pokroku – ve Francii a Itálii přímo zanedbatelného – při restrukturalizaci evropských národních ekonomik.
Rozhodnutí ECB vystupňovat měnový stimul by se proto mělo pokládat za akt zoufalství. Klíčová sazba ECB klesla na 0,05%, depozitní sazba je záporná a cílené dlouhodobější refinanční operace mají podpořit banky, aby půjčovaly peníze. Trh cenných papírů zajištěných aktivy (ABS) se má navíc oživit jejich nákupem. Cílem toho všeho je zaplavit trhy, navýšit účetní bilanci eurosystému o 700 miliard eur a vrátit se k objemu účetní bilance zaznamenanému na počátku roku 2012.
Navýšení účetní bilance ECB a cílené znehodnocování eura by měly pomoci přivést krátkodobou míru inflace v eurozóně na úroveň blízkou 2%, a tím snížit deflační rizika. Zdá se, že ECB poprvé ve svých dějinách sleduje cíl v podobě směnného kurzu. Stejně jako tomu bylo v případě Japonské centrální banky, vnější hodnota měny se v rámci nového strategického přístupu stane důležitým nástrojem.
Finanční trhy nedávným rozhodnutím ECB tleskají. Tím, že ECB „v podstatě zahodila všechna omezení Maastrichtské smlouvy, která banku poutala k modelu německé Bundesbanky“, jak to formuloval bývalý šéf Fedu Alan Greenspan, je ECB připravena prolamovat další tabu.
Jenže za jakým účelem? Zejména tím, že se zaručila za suverénní dluhopisy vysoce zadlužených zemí, ECB ve skutečnosti oslabila ochotu k reformám, a to především ve větších zemích Evropské unie, jejichž vetché ekonomické struktury jsou překážkou potenciálního růstu a kde se musí dát větší prostor soukromé iniciativě.
Ochota ECB nakupovat ABS je obzvláště riskantní a vytváří nový prvek společného závazku v eurozóně, přičemž v případě ztráty budou na paletě evropští daňoví poplatníci. ECB postrádá demokratickou legitimitu dělat taková dalekosáhlá rozhodnutí s potenciálně značnými přerozdělovacími účinky, z nichž vyplývá ještě větší ohrožení nezávislosti měnové politiky.
ECB už byla zahnána do defenzivy Mezinárodním měnovým fondem, OECD, analytiky finančních trhů i anglosaskými ekonomy bezprostředně po horečnaté diskusi o riziku deflace v eurozóně. Jaká je však odpovídající míra inflace v eurozóně s ohledem na faktickou ekonomickou stagnaci? Měl by vyšší nominální růst (tedy růst tažený inflací) nahradit růst tažený dluhem?
Evropa musí cílit na trvale udržitelný, neinflační růst a tvorbu konkurenceschopných pracovních míst. Současná míra inflace ve výši 0,3% je daná značným poklesem cen komodit a bolestivou, leč nevyhnutelnou úpravou nákladů a cen v zemích na okraji eurozóny. Lehce zápornou míru inflace má v současné době pouze Řecko.
Jinými slovy vládně v eurozóně cenová stabilita. Ta zvyšuje kupní sílu a v konečném důsledku i soukromou spotřebu. ECB splnila svůj mandát pro současnost a dohlednou budoucnost. V oblasti měnové politiky není žádná akce krátkodobě zapotřebí.
Místo toho musí jednat vlády členských zemí eurozóny. Zdá se však, že jakékoliv zřetelné rozdělení úkolů a zodpovědnosti mezi vlády a centrální banky ztroskotalo. Vládní zásahy v mnoha problémových zemích končívají svalováním viny na druhé: obětními beránky jsou „Evropa“, ECB a Německo se svou (relativně) zodpovědnou politikou.
Za této situace se ECB poddala nesmírnému politickému tlaku, zejména z Francie a Itálie, aby ještě více uvolnila měnovou politiku a oslabila směnný kurz. Podlehnutí starému politickému reflexu manipulovat se směnným kurzem za účelem vytvoření konkurenční výhody však přinese přinejlepším krátkodobou nápravu. Strukturální slabiny dotyčných zemí se tím neodstraní.
ECB se posouvá ještě hlouběji na nezmapované území. Vzhledem k nedostatečným korekcím účetní bilance v soukromém sektoru a neadekvátním strukturálním reformám nebudou makroekonomické nástroje řízení poptávky fungovat. Navzdory agresivnímu přístupu ECB hrozí při absenci strukturálních hospodářských reforem riziko, že měnová politika nebude účinná.
Jednoduše řečeno nepovede větší objem likvidity k aktivnějšímu půjčování bankami, dokud nenastane větší průhlednost v oblasti rozsahu nesplacených úvěrů a příslušné ekonomiky nezačnou být pružnější. Očekává se, že hodnocení kvality aktiv a zátěžové testy bank prováděné ECB vnesou do první otázky trochu světla. Pak dojde k dalšímu půjčování za přijatelných podmínek – tedy za předpokladu, že bude existovat odpovídající poptávka. Nejistota v oblasti rozsahu a tempa hospodářských reforem však přetrvává.
Nedávná rozhodnutí ECB a jejich důraz na krátkodobé efekty naznačují, že měnová politika se už nezaměřuje na eurozónu jako celek, nýbrž na její problémové členy. Principiální střednědobou strategii nahradila ad hoc rozhodnutí. K problémům, které tento přístup vytváří, se ještě přidají nevyhnutelné střety zájmů s měnovou politikou v důsledku přebírání nové role ECB v oblasti finanční stability a bankovního dohledu. První obětí bude s největší pravděpodobností cenová stabilita.
Jürgen Stark je bývalým členem Rady ředitelů ECB a bývalým viceguvernérem německé Bundesbanky.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org