Hodně se dnes hovoří o ropě a je to pochopitelné – na nabídkové straně globální ekonomiky je to jeden z nejvýznamnějších faktorů. Ropa ale podle mého není ani dnes tou nejdůležitější komoditou světové ekonomiky dneška. Není jí ani zlato, průmyslové kovy, či cokoliv tvrdého, hmatatelného. Nejvzácnější komoditou dneška je poptávka. Kdyby bylo dost poptávky – spotřeby a investic soukromého sektoru relativně k jeho (zamýšleným) úsporám, neřešíme žádná kvantitativní uvolňování, rozpočtové deficity, vysoké zadlužení, atd.
Globálním poptávkovým tahounem bývaly Spojené státy. Tedy jejich obětavý spotřebitel, který byl pro blaho globální ekonomiky ochoten trávit víkendy v supermarketech. Tyto jeho víkendy do značné míry financovala Čína, ale nedejme se mást – činila tak a činí tak i nadále velmi šťastna. Z její strany nejde o žádnou dobročinnost. Výsledkem je totiž to, že Číňané mají práci a jejich „elity“ se mohou dále držet u moci.
Ale stejně, jako se střídají roční období, musí začít každý dlužník dříve či později své dluhy splácet (nebo musí obě strany vztahu podstoupit očistný proces odpuštění dluhů). Splácení také znamená, že věřitel musí zase začít přijímat více, než dává. Pokud tak nečiní, sám dělá ze svých půjček nevratnou dotaci. V extrému je tento mechanismus patrný v Evropě mezi Německem na straně jedné a zadluženými zeměmi eurozóny na straně druhé. Na globální úrovni ale v této oblasti hraje první ligu všem půjčující a tudíž do sebe poptávku natahující Čína.
Čína se už nějakou dobu snaží o přechod na nový ekonomický model a ten bude muset dříve, či později přinést přehození směru na jejím ekonomickém vysavači. Namísto toho, aby do sebe natahovala poptávku z jiných zemí (spoléhala se na exporty), bude muset začít natahovat zboží z jiných zemí (tím se budou splácet dluhy vytvořené vůči Číně). Minulý týden přišla nová data týkající se vývoje čínských dovozů a právě k nim tím vším směřuji. Ukazují totiž mimo jiné potenciální vítěze a poražené v boji o poptávku z Číny.
Někdy na počátku letošního roku začaly čínské dovozy v podstatě stagnovat, což je neklamná známka toho, že rebalancování této ekonomiky (a ekonomiky globální) nejde tak, jak by si všichni přáli. Výše uvedený graf pak ukazuje detail tohoto procesu. Čínský importní vysavač do sebe nasává hlavně zboží z EU. V letech 2011 – 2013 přitom náš kontinent čelil nepříjemnému poklesu exportů do této země, pak se ale vývoj otočil a čínské dovozy z Evropy až do nedávna poměrně prudce rostly.
Až do roku 2011 pomáhala Čína svou poptávkou nejvíce Japonsku, tuto zemi pak ale dokázala poměrně úspěšně od své poptávky odstavit. Nyní jsou Japonci jak za EU, tak za Jižní Koreou. Mimochodem, můžeme si zaspekulovat o tom, že jde o skutečně promyšlený geopolitický tah, v jehož rámci chce Čína ještě více oslabit Japonsko. Z grafu je patrné, jak trpí dovozy z „komoditní“ Brazílie a Austrálie a všimněme si také, že Čína do sebe natáhne přibližně tolik dovozů z USA, jako z Taiwanu, či Japonska. Celkově i z tohoto grafu vidíme, jak se křivky na jejich konci většinou obrací směrem dolů, což není z hlediska aktuální globální poptávky nejlepší zpráva.