Jednou z nejhorších myšlenek, které byly minulý rok v centru pozornosti, je takzvaná „dlouhodobá stagnace“. Mělo by jít o stav utlumené poptávky, nízké zaměstnanosti a pomalého růstu, do kterého spadnou Spojené státy a další západní ekonomiky. O takové dlouhodobé stagnaci hovořil už ve třicátých letech ekonom Alvin Hansen, když analyzoval problémy tehdejšího průmyslového světa. Nyní o této stagnaci hovoří Larry Summers a jeho názory se rychle rozšířily do celého světa. Pro někoho jde v této souvislosti zejména o příjmovou nerovnost, pro jiného o útlum v růstu produktivity. Summers se zaměřuje především na omezení, kterým v současné době čelí monetární politika.
Ať už je podstatou dlouhodobé stagnace cokoliv, jde o diagnózu, která značně zastarala. Vlastně tomu tak bylo už v roce 2013, kdy se o ní začalo znovu hovořit. Dnes by totiž bylo velmi těžké tvrdit, že americká ekonomika, o které Summers hovoří především, trpí nějakou stagnací. Někteří ekonomové tomu sice stále věří, ale data ukazují něco jiného. Ve třetím čtvrtletí dosáhl růst 5 %, což odpovídá tempu růstu rozvíjejících se ekonomik. Ukazuje se také, že se zlepšuje tvorba pracovních míst a rostou reálné mzdy. Nukleární zima, která následovala po krizi let 2008 a 2009, je podle všeho u konce a produkt by se měl brzy dostat na předkrizový potenciál. Toto stagnace skutečně není.
Velká Británie za Spojenými státy stále zaostává, ale pohybuje se správným směrem. Eurozóna ještě ani nevykročila a je namístě pochybovat o tom, že tak někdy vůbec učiní. Kde leží rozdíl mezi ní a Spojenými státy? Svou roli hraje prostá velikost a vynalézavost americké ekonomiky. Ale Spojené státy také reagovaly rychleji a lépe na krizi. Ekonomická politika, kterou tvořil i Summers, odrážela lepší pochopení a připravenost. To do určité míry představuje kulturu celé společnosti, protože ve Spojených státech prostě přijímají to, že úvěrový cyklus je cenou za přínosy kapitalismu.
Američané jsou tedy smířeni s tím, že si ekonomika prochází i krizemi a jejich reakce na ně je tak pragmatičtější. Navíc stál v čele Fedu Ben Bernanke, který se intenzivně zabýval studiem Velké deprese. Jeho strategie fungovala a na rozdíl od Velké Británie a zbytku Evropy byla splacena i státní podpora, které se dostalo bankám. V USA ovšem hrálo roli i štěstí, které vytvořilo úplně nové odvětví a vedlo k poklesu cen energií. I zde mu ovšem Američané pomohli, protože přišli s novými technologiemi těžby ropy a plynu.
Celosvětový pokles cen energií pak prospívá všem vyspělým zemím, včetně celé Evropy. Není to poprvé, kdy za sebou USA táhnou všechny ostatní. Evropa na krizi reagovala úplně opačně. Zavírala před ní oči, nejednala a chválila se za to, že se vyhnula problémům, které se objevily v USA. Rychle se ukázalo, že vše je jinak. Euro pak zabránilo rychlému řešení a Evropa čelila třem krizím najednou – bankovní, dluhové a krizi monetární. Reakce byla pomalá a chaotická. Dlouhodobá stagnace není vytesaná do kamene, nelze jí ale čelit tak, jak to činí Evropa.
Zdroj: The Telegraph