V Japonsku se dějí velké změny. Vláda prosazuje hluboké strukturální reformy, tou nejvýznamnější je plán na zlepšení flexibility trhu práce. Vláda se také snaží zvýšit zaměření firem na ziskovost, mění se i přístup k ženám. To vše je třeba, ale v celé skládačce chybí jeden významný prvek. Je jím kreativní destrukce – Japonsko se musí naučit nechat své firmy umírat.
Na první pohled se může zdát, že když zaniká jen málo firem, je to pozitivní. Koneckonců silná ekonomika znamená méně bankrotů. Když tedy bylo oznámeno, že v Japonsku v roce 2014 nezbankrotovala ani jedna společnost, slavilo se. Pokud ale dáme stranou vliv boomu a recesí, zjistíme, že kreativní destrukce má velký dopad na růst produktivity. Shigeru Fujita z Fedu v této souvislosti v roce 2008 uvedl: „Poslední empirické studie skutečně potvrzují, že staré a méně produktivní společnosti jsou nahrazovány novými, produktivnějšími.“
Vyšší produktivita je přesně tím, co Japonsko potřebuje. Ministerstvo práce nedávno uvedlo, že mzdy klesají kvůli nedostatečné konkurenceschopnosti. Ta je ale založena na jednotkových nákladech práce, které se odvozují z produktivity a mezd. Jinak řečeno, pokud chcete být konkurenceschopní, musíte zvýšit produktivitu. Jedním ze způsobů, jak to učinit, je nechat staré firmy padnout. To se ale v Japonsku nedělá.
Jasným příkladem je Enterprise Turnaround Initiative Corp. of Japan, tedy ETIC. Jde o společnost, kterou z poloviny vlastní vláda. Byla vytvořena v roce 2009, aby kupovala dluhy společností, které se ocitly v problémech kvůli globální finanční krizi. Krize přešla, ale ETIC tu je dál. Nedávno byla tato společnost dokonce přeměněna na ještě větší Regional Economy Vitalization Corp. (REVIC). Do roku 2007 zase obdobným způsobem fungovala Industrial Revitalization Corp. of Japan.
V USA se vládní pomoci dostalo pár šťastným gigantům jako a . ETIC ale pomůže každé firmě a tím také v podstatě vytlačí z trhu fondy rizikového kapitálu. V roce 2001 například zachránila firmu Arrk, protože ta byla příliš agresivní ve své strategii fúzí a akvizic. Jinak řečeno, vedení japonských firem udělá řadu špatných rozhodnutí, vláda pak přijde a jejich firmu zachrání. Není divu, že produktivita se drží nízko. Dlouhý život korporací má v japonské kultuře hluboce zapuštěné kořeny. Firmy jsou vnímány jako rozšíření rodiny. Platí to i o společnostech jako . V jejich čele stojí často potomci původních zakladatelů. Zde to je Akio Toyoda, pravnuk zakladatele Sakichi Toyody. Můžeme se tak ptát, jestli vedení firem vnímá své společnosti jako rodinný byznys, nebo jako něco, co spravují pro akcionáře.
Japonské společnosti žijí obvykle dvakrát delší dobu než firmy v USA. Nejstarší podniky na světě najdeme také v Japonsku. Co tato země ale potřebuje, je skutečná revitalizace ekonomiky. Musí nechat své společnosti bankrotovat. A tudíž musí přestat věřit, že firmy jsou nesmrtelné.
Zdroj: Bloomberg