Současný vývoj v Řecku potvrzuje staré pravidlo týkající se krizí vládního zadlužení. Tyto krize nejsou o tom, kolik si daná vláda může dovolit zaplatit, ale o tom, kolik zaplatit chce. Levicová vláda v Řecku se snaží o snížení svých dluhů a tvrdí, že víc už platit nemůže. Ministr financí hovoří o tom, že jeho země je v bankrotu a insolvenci. Vyjednávání s protistranami jsou těžká. Nikdo ale nepoukazuje na to, že Řecko ve skutečnosti prostředky na splacení všech dluhů má. Jeho aktiva totiž tyto dluhy na úrovni převyšující 320 miliard eur vysoce převyšují. U bankrotující firmy by ale podobná úvaha byla automatická.
Bankroty států jsou něco úplně jiného než bankroty korporací. Jak poukazují Carmen Reinhart a Kenneth Rogoff, věřitelé v případě těch prvních prostě nemají možnost odebrat zemi aktiva tak, jako to mohou udělat u firem či jednotlivců. Ekonomové ovšem také tvrdí, že většina zemí by při velké snaze byla své dluhy schopna splatit plně. Zmiňují v této souvislosti Rumunsko, kde Nicolae Ceaušescu nechal lidi mrznout a továrny zavřít, aby nespotřebovávali elektřinu, a to vše proto, aby mohl splatit 9 miliard dolarů, které dlužil zahraničním bankám. Sám pak ovšem moc dobře neskončil.
Nová řecká vláda tvrdí, že má-li dluhy plně splácet, bude muset dosahovat primárního rozpočtového přebytku ve výši 4,5 % HDP, a to po velmi dlouhou dobu. Podle ní jde o politicky neudržitelný stav. Věřitelé ale tvrdí, že podobné případy se v historii staly. ECB poukazuje například na Belgii v letech 1993–2004, Itálii v letech 1995–2000, Irsko v letech 1988–2000 či Finsko v letech 1998–2003. A řecké vládě by mělo pomocí i prodloužení doby splatnosti a snížení sazeb.
Rogoff říká, že existuje zjednodušené pravidlo: Pro danou vládu je politicky problematické udržet po delší dobu platby zahraničním věřitelům převyšující 2 % HDP. V Řecku situaci komplikuje fakt, že většina dluhu je vůči zahraničním subjektům, a ty nemají v domácích volbách hlas. Podobně jako v dalších problematických případech jde tedy hlavně o to, zda je vláda ochotná platit cenu za to, že země snižuje závazky vůči zahraničním subjektům.
Graf popisuje plánované splátky řeckého dluhu po jednotlivých letech. Tyto splátky jsou rozděleny na splátky Mezinárodnímu měnovému fondu, držitelům krátkodobých dluhopisů, ECB, EIB, soukromým investorům, vládám zemí eurozóny a splátkám v rámci EFSF. Právě ty budou potupně nabývat na důležitosti. V následujících několika letech budou významnou část tvořit splátky vůči ECB a MMF, poté získají na váze splátky soukromým investorům a vládám zemí eurozóny:
Zdroj: WSJ