Víte, kde je nejhorší místo, kde se nám může přihodit infarkt? V nemocnici. Tedy alespoň v USA. Modře jsou v následujícím schématu vyznačeny časy v případě, že pacient utrpí infarkt mimo nemocnici. V průměru pak trvá pět minut, než se dostane na EKG. Pak hodinu, než se mu dostane další péče. A úmrtnost je v takovém případě 4 %. Druhý řádek popisuje typickou situaci, kdy někdo dostane infarkt v nemocnici. Než se dostane na EKG, trvá to v průměru 41 minut. Další péče se mu pak dostane v průměru až za 129 minut. A míra úmrtnosti je v tomto scénáři na neuvěřitelných 40 %. Čtyři lidé z deseti postižených infarktem v nemocnici zemřou, zatímco pokud se jim tak stane mimo nemocnici, jsou to čtyři ze sta!
Je tu samozřejmě možnost, že americké nemocnice jsou nějakou záhadnou výjimkou. I tak by ale uvedené ukazovalo, jak moc záleží na procesech. Zatímco v prvním případě je vše optimálně nastaveno a připraveno na mimořádnou situaci, infarkt v nemocnici je oproti tomu vlastně mimořádná událost a podle toho to vypadá. Pokud o tom pak v této logice chvíli uvažujeme, už nám celá věc nepřipadá tak neuvěřitelná a vlastně to celé zní pravděpodobně.
Co má uvedené společného s ekonomikou, či financemi? Pokud se zaměřím na ony procesy, nemusím tvořit žádný velký oslí můstek, naopak. Napadá mě více věcí, většina se týká schopnosti reagovat na mimořádné situace. V nemocnici je hodně schopných lidí a přesto nejsou na mimořádné situace „uvnitř“ schopni reagovat. Pro konkrétní ekonomické paralely nemusíme chodit k ničemu exotickému. Nabízí se třeba bankroty bank, či celých zemí. Kdo jiný by měl být schopen bránit vlastnímu bankrotu a vypořádat se s ním bez problémů, než bankéři, kteří mají v popisu práce rozumět hlavně tomu, jak vypadá zdravá firma? A přesto (velké) banky byly a jsou stále tím nejslabším článkem celého globálního finančního systému. Ten by měl alokovat kapitál a vlastně i eliminovat neefektivní součásti ekonomiky. Jeho vlastní vnitřní „infarkt“ ale bývá pohromou.
Při pohledu na modrá a červená data v obrázku vlastně nechápu, proč pacienty s infarktem v nemocnici prostě okamžitě nepřevezou na ambulantní příjem, kam jezdí záchranka. Asi to není tak jednoduché. Myslím ale, že ekonomiku, respektive finanční systém lépe nastavit lze. Nemá cenu zdůrazňovat, že to by vyžadovalo rozhodnost dosud nevídanou. V epicentru finanční krize jsem zde psal, že americké banky budou znárodněny. Bylo to spíše utopické přání než predikce. Nešlo ale o přání levičáka hříčkou osudu zavátého do centra kapitalistického dění – na trhy. Ideální plán měl podle mne vypadat následovně: Znárodnit, kapitalizovat, rozdělit, zamezit vzniku nových gigantů, prodat, nechat trhy, ať úřadují.
Co máme místo toho? Problém „příliš velké na to, aby padly“ se v podstatě ještě zhoršil. Pravidelnější čtenáři mých příspěvků si jistě všimli, že nepatřím mezi ty, kteří na současné módní vlně intenzivně varují před bublinami, monetární uvolňováním a podobně. Trhy dnes nejsou bez rizika, ale toto podle mne není tou největší hrozbou. Pokud bych si měl „zavarovat“, udělal bych tak s nedořešeným problémem finančních gigantů, kde jejich vedení neví (nemá šanci vědět), co se v jeho firmě děje. Pokud by se pak čtenář dožadoval konkrétních návrhů, nedovedl bych přednést nic lepšího, než myšlenky N. N. Taleba. Ale o tom někdy příště. Svět už lepší je (viz předchozí článek), prostor pro další pokrok tu ale je také stále velký.
Nyní, když jsme u „infarktů“ ekonomických systémů, si dovolím už jen jednoduchý kvíz na víkend – kde by se v budoucnu mohlo platit touto bankovkou, pokud se v eurozóně nebude odpouštět?
