Řízení osobních financí představuje náročnou disciplínu. Velká spousta z nás se proto tváří, že se jich netýká, že mu nerozumí. Není to však pravda. Každý den našich životů formuje hned několik rozhodnutí, které směle můžeme zařadit do kolonky řízení osobních financí. Většinu z nich činíme intuitivně, aniž bychom museli hluboce rozmýšlet, zda zrovna jednáme podle ekonomické teorie správně. Asi nikdo z nás dlouho nespekuluje, zda je jeho mezní užitek z nákupu jogurtu (chuťový prožitek) vyšší než jeho mezní náklady (cena). Na druhou stranu existuje celá řada komplikovanějších ekonomických rozhodnutí, u kterých trávíme čas důslednějším rozborem. Jedním takovým je v oblasti řízení osobních financí zcela dozajista spoření na penzi.
Hned v zárodku před námi stojí zcela zásadní otázka – proč bych si měl vlastně na penzi spořit? Především pro mladší ročníky je představa spoření na důchod, tedy periodu, která nastane za několik desítek let, poměrně abstraktní. Přece jen je současná spotřeba (hezká dovolená) lákavější, než odkládání peněz stranou s výhledem jejich využití za několik dekád. A přesto spoření na důchod smysl má. Zajištění ve stáří je totiž stále náročnější.
Demografie tlačící na státní rozpočet
Ekonomický systém v České republice můžeme přes veškeré námitky případných oponentů označit za velice solidární. Nerovnost příjmů (optikou Giniho koeficientu) je ve srovnání se státy OECD výrazně nižší, stejně tak se můžeme pochlubit daleko drobnějším procentem lidí žijících pod hranicí chudoby. Jedním z důvodů převládajícího stavu je štědrá fiskální politika, jejíž součástí je také důchodový systém. Ten je z největší části postaven na poměrně jednoduchém (a pro naše potřeby zjednodušeném) principu, kdy pracující občané odvádí část ze své mzdy do státní kasy, ze které peníze následně míří k důchodcům. Koloběh stárnutí pak postupně posouvá mladší občany do důchodového věku a jejich penze platí později narozené ročníky. Mezigenerační solidarita však stále více naráží na své limity. Příčinou je rostoucí průměrný věk dožití v naší společnosti. Samotná skutečnost, že v průměru žijeme déle je bezesporu skvělou zprávou, neboť právě život představuje nejcennější statek, kterým disponujeme. Nicméně pro fungování průběžného důchodového systému představuje výraznou hrozbu.
Důvodem je narůstající nesoulad mezi penězi, které do systému plynou (onen zmiňovaný odvod ze mzdy pracujících občanů) a penězi, které z něj odcházejí (penze). Více důchodců totiž znamená větší výdaje, na které připadá menší počet pracujících. Důkazem budiž pohled do českého rozpočtu. Příjmy z důchodového pojištění v minulém roce dosáhly 340 mld. Kč, zatímco na důchodech stát vydal 385 mld. Kč. Jinými slovy to znamená, že deficit (45 mld. Kč) musí stát pokrýt penězi odjinud. Mezi možnosti patří osekání jiných výdajů (např. oprava dálnice), zvýšení příjmů (např. růst spotřební daně) nebo získání peněz z cizích zdrojů (např. prodej dluhopisů). Demografický trend stárnutí populace tak vytváří na veřejné finance značný tlak. Snižování výdajů v jiných oblastech je značně komplikované, zvyšování daní je politicky neprůchodné a dovolím si tvrdit značně neefektivní. Logickým krokem tak zůstává emise dluhopisů a růst veřejného zadlužení.
Již od dětství je nám vštěpováno, že se dluhy musí splácet. Paradoxem proto zůstává, že v případě státu, který není ničím jiným než sdružením nás občanů, jakoby to neplatilo. I proto se dluhy vlád takřka všech světových států kumulují. Podle řady ekonomů to není problém, neboť hospodářský růst umožňuje prakticky nekonečné refinancování dluhu. Starší půjčku může přece stát splatit půjčkou novější, na kterou si v dobách hospodářského růstu vydělá vyššími daněmi. Kolotoč zadlužovaní a splácení tak může vesele pokračovat. Jenže, co když se růst zadrhne? Peníze na splacení pak budou chybět a státu nezbyde, než se zadlužit více. Jednoho dne však dluhy narostou do takové výše, že věřitelé řeknou dost a peněžní kohoutky ze strachu o ztrátu investice zavřou. Na řadu pak přijdou drastické reformy plné snižování veřejných výdajů.
Spoření jako ochránce
Budoucím penzistům tak v nejhorším případě hrozí osekání důchodů. Za takového vývoje se těm, kteří během života nenašetřili peníze stranou, život zkomplikuje. Výpadek příjmu ze zaměstnání v kombinaci s nedostatečnou náhradou v podobě sumy plynoucí z důchodového systému (v loňském roce činila průměrná penze 11 075 Kč) totiž způsobí zhoršení životních standardů. Takový scénář se pak pravděpodobně nikomu z nás líbit nebude.
Spoření na důchod tedy představuje formu ochrany našich životních standardů. Pro méně náročné je rozumné spořit méně, pro ty, kdo si chtějí v důchodu dopřát více, dává smysl větší úspora. Navzdory odlišnostem však mají obě skupiny stejnou šanci rozmnožit své peníze rozumnou investicí. Pro jedny to znamená nákup starožitností, pro druhého chov koní. Velká většina střadatelů na penzi však peníze investuje do akcií či dluhopisů, a to buď napřímo (respektive ve spolupráci s obchodníkem s cennými papíry), nebo oklikou skrze fondy penzijních společností. Pokud Vás zajímá která aktiva a z jakého důvodu penzijní společnosti při řízení fondů volí, nenechte si ujít zamyšlení na téma - Portfolio penzijních fondů – jak se vyznat v jednotlivých třídách aktiv?