Hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard nedávno položil jednoduchou a důležitou otázku: “Jak moc se musí přizpůsobit Řecko a jak moc se musí přizpůsobit jeho věřitelé?” To však vyvolává dvě další otázky: Jak moc se již Řecko přizpůsobilo? A udělali vlastně vůbec něco jeho věřitelé?
Řecká vláda v květnu 2010 odsouhlasila fiskální korekci ve výši 16% HDP mezi léty 2010 a 2013. Výsledkem toho bylo, že se Řecko minulý rok dostalo z primárního rozpočtového deficitu (který nezahrnuje platby úroků z dluhů) ve výši více než 10% HDP do primární rovnováhy – jde o největší takový obrat v pokrizové Evropě.
MMF původně předpovídal, že se reálné HDP (očištěné od inflace) sníží v období 2010-2011 o zhruba 5%, stabilizuje v roce 2012 a dále pak poroste. HDP se však propadlo o 25% a nezvedlo se. A protože nominální HDP se v roce 2014 propadlo a dále klesá, poměr dluh/HDP, který se měl před třemi lety stabilizovat, pokračuje ve svém růstu.
Blanchard v roce 2012 poznamenal, že Řecko souhlasilo “s vytvořením dostatku primárního přebytku k omezení svého zadlužení“ a s přijetím “mnoha reforem, které by měly vést k většímu růstu.“ Tyto takzvané reformy zahrnovaly výrazně nižší veřejné výdaje, redukce minimální mzdy, privatizaci za nízké ceny, konec kolektivního vyjednávání a výrazné penzijní škrty. I když to Řecko udělalo, propad pokračoval.
MMF a další věřitelé Řecka dospěli k závěru, že masivní fiskální kontrakce má jen dočasný efekt na ekonomickou aktivitu, zaměstnanost a daně, a že sražení mezd, penzí a veřejných postů má magický efekt na růst. Tato domněnka se ukázala jako chybná. Ve skutečnosti vedly řecké úpravy po roce 2010 k ekonomické katastrofě a k nejhoršímu prediktivnímu selhání MMF vůbec.
Blanchard by měl vědět lépe jak na to, než přetrvávat v tomto fiasku. Jakmile je přerušeno pojítko mezi “reformou“ a růstem – jako bylo v případě Řecka – tak se jeho argument hroutí. Požadavek věřitelů o další 3,5% primárního přebytku HDP je bez cesty k růstu jen výzva k další redukci, která začne dalším prudkým propadem v letošním roce.
Nicméně, místo toho, aby si uvědomil tuto realitu a patřičně se přizpůsobil, Blanchard zdvojnásobil pokles penzí. Píše:
“Proč trvat na penzích? Penze a platy odpovídají zhruba 75% primárních výdajů; zbývajících 25% již bylo osekáno až na kost. Výdaje na penze tvoří více než 16% HDP a převody z rozpočtu do penzijního systému jsou téměř 10% HDP. Věříme, že redukce výdajů na penze o 1% HDP (z 16%) je potřebná a že je možné ji realizovat i při zachování ochrany nejchudších důchodců.”
Všimněme si prvního průkazného přiznání: kromě penzí a platů byly již výdaje “osekány až na kost.“ A připomeňme si: efekt tohoto přístupu na růst byl negativní. Takže, navzdory drtivým důkazům chce nyní MMF cílit na zbývající sektor (penze), kde se již masivní škrty – v mnoha případech více než 40% - odehrály. Nově požadované škrty by zasáhly velice tvrdě především ty nejchudší.
Výplaty penzí nyní tvoří 16% řeckého HDP právě proto, že je Řecká ekonomika o 25% slabší, než byla v roce 2009. Nebýt pěti let drastického vynuceného šetření, mohlo být řecké HDP o 33% vyšší než je nyní a penze by tak tvořily 12% HDP místo současných 16%. Počty jsou jasné.
Blanchard se po řecké vládě domáhá “opravdu spolehlivých opatření.“ Neměl by však MMF udělat to samé? Aby se penze snížily o jeden procentní bod HDP, stačil by nominální ekonomický růst ve výši pouhých 4% za rok po dobu dvou let – bez dalších škrtů. Proč nepřijmout taková “spolehlivá opatření“, která by dosáhla tohoto cíle?
Tím se dostáváme k Řeckému dluhu. Jak všichni v MMF vědí, dluhové břemeno je obrovská nekrytá daňová povinnost, která říká investorům: vstup na vlastní nebezpečí. Kdykoliv se může stát, že vaše investice, zisky a tvrdá práce mohou být zdaněny, aby upokojily minulé věřitele. Dluhy jsou blokádou růstu. Proto každá dluhová krize končí dříve či později jeho restrukturalizací nebo nesplacením.
Blanchard je průkopníkem v ekonomii veřejných dluhů. Ví, že řecký dluh nebyl v žádném okamžiku posledních pěti let udržitelný a že není udržitelný ani nyní. V tomto bodě se Řecko i MMF shodnou.
Řecko ale má věrohodný návrh na řešení dluhu. Za prvé, nechat Evropský stabilizační mechanizmus (ESM) půjčit €27 miliard ($30 miliard), s dlouhou dobou splatnosti, aby se ukončily řecké dluhopisy, které v roce 2010 pošetile nakoupila Evropská centrální banka (ECB). Za druhé, ze zisku z těchto dluhopisů vyplatit MMF. A za třetí, zahrnout Řecko do programu kvantitativního uvolňování ECB, což by mu dovolilo návrat na trhy.
Řecko by souhlasilo s férovými podmínkami pro půjčku od ESM. Nežádá o jediný cent dalšího oficiálního financování řeckého státu. Slibuje, že bude trvale fungovat v rámci svých prostředků a spoléhat na vlastní úspory a vnější prorůstové investice – což je daleko tomu, co by jakákoliv velká země, která kontroluje svou měnu, udělala, kdyby čelila srovnatelné pohromě.
Blanchard trvá na tom, že je čas na “těžké volby a obtížné závazky, na obou stranách.“ Opravdu to tak je. Řekové však již těžká rozhodnutí udělali. Nyní je řada na MMF a začít by mohl tím, že se rozhodne přiznat, že politiky, které uložil na periodu posledních dlouhých pěti let, vyústily v pohromu. Pro další věřitele bude nejtěžším krokem si přiznat – a MMF to dobře ví – že jejich řecké dluhy musí být restrukturalizovány. Nové půjčky za chybná opatření – momentální společný návrh věřitelů – pro ně ale žádným přizpůsobením nejsou.
James K. Galbraith, autor The End of Normal, je profesorem na Lyndon B. Johnson School of Public Affairs, University of Texas.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org