Britský ministr financí George Osborne je radikálním politikem. Nyní přišel s novým plánem: Chce uzákonit fiskální přebytky a tím posunout Británii zpět k viktoriánským hodnotám. Dokonce obnovil i radu, která má za cíl snížení národního dluhu (ta se naposledy sešla v roce 1860). Zároveň chce do zákona prosadit nemožnost zvýšení hlavních sazeb u daně z příjmů a u DPH do roku 2020. Celý tento plán má za cíl snížení vládních výdajů, protože rozpočtových přebytků lze v případě, že se nezvednou daně, dosáhnout jen tímto způsobem. Opozice může protestovat, ale pak bude označena za nezodpovědnou. Pokud bude souhlasit, vydá se země směrem k dlouhodobě malému státnímu sektoru.
Konečný výsledek bude záležet na tom, jak se k věci postaví voliči. Domnívám se, že plán odmítnou, protože nedává smysl. Jedním z jeho hlavních podpůrných argumentů je tvrzení, že krize ukázala na důležitost fiskálních přebytků. Pokud by ale Británie před krizí přebytky měla, velký rozdíl ve vývoji by to nepřineslo. Stačí se podívat na Španělsko a Irsko. Obě tyto země začaly s přebytky a velmi nízkou úrovní vládního dluhu. Finanční krize je ale i přesto zdevastovala. Dalším argumentem ve prospěch popsaného plánu je údajně to, že Británie prochází silným oživením. Fiskální politika tedy prý není potřeba. Pokud se vzdáme fiskální flexibility, nikdo to nepocítí. Pravda je ale taková, že oživení britské ekonomiky je velmi slabé. Návrat k předkrizovým úrovním HDP na hlavu trval o dva roky déle než během Velké deprese. Došlo k tomu i přesto, že jsme hodně moudře snížili míru strukturálního fiskálního utahování v roce 2011 i 2012.
Třetím argumentem je, že fiskální přebytky jsou známkou zodpovědnosti. Jestliže se ale zaměřujeme pouze na dluhy, je to chyba. Ignorujeme tím totiž to, že vládní rozvaha má i aktiva. Navíc může dojít k tomu, že fiskální přebytky sníží sazby a tím mohou podpořit růst dluhu soukromého sektoru. Ekonomika jako celek pak může opět skončit v nestabilitě. Kancelář pro rozpočtovou zodpovědnost už dnes předpovídá, že skutečně dojde k prudkému růstu zadlužení domácností.
Fiskální uvolnění tedy krizi nevyvolalo a ani nezhoršilo naši schopnost ji zvládnout, což ukazují nízké nominální sazby. Lepším argumentem pro uvedený plán by byla nutnost snížení dluhu relativně k HDP tak, aby byl obnoven „fiskální prostor“, který jsme v letech 2007–2015 vyčerpali. V roce 2007 totiž poměr čistého dluhu k HDP dosahoval 37 %, dnes dosahuje 80 %. Jak ale tvrdí poslední analýza MMF, náklady spojené se snižováním míry zadlužení mohou převyšovat výhody, které nižší dluh přináší. Podle fondu by se tak míra zadlužení měla snižovat hlavně díky růstu ekonomiky či díky mimořádným vládním příjmům. Pokud by například růst nominálního produktu dosahoval 4 % ročně a deficity pouze 1,5 %, míra zadlužení by časem výrazně klesla.
Podobné úvahy se samozřejmě týkají zemí, které mají fiskální prostor. Trhy i MMF se shodují na tom, že Británie tento prostor má. Dokazuje to i fakt, že poměr veřejného dluhu k HDP leží znatelně pod průměrem posledních 300 let. Posedlost veřejnými dluhy není zdravá, nejsou totiž vždy špatné. Stejně tak nejsou dluhy soukromého sektoru vždy dobré. Je v pořádku, když si půjčujeme na to, abychom investovali. A v neposlední řadě platí, že čas na snižování dluhů máme během boomu. Právě tak je důležité, jak se fiskální konsolidace dosáhne a kdo ji platí. Uzákonění fiskálních přebytků není nutné, ani moudré.
Autorem je Martin Wolf.
Zdroj: FT