Během několika týdnů, které uplynuly od doby, kdy jsem pro tento web napsal glosu věnovanou přílivu afrických a asijských imigrantů do Evropy, rezonance uprchlického tématu v české veřejnosti dále výrazně zesílila, a nebudu patrně daleko od pravdy, když jej mezi atraktivními zahraničně-politickými tématy zařadím na čestné místo, nepříliš daleko od kulminující řecké krize. Navzdory panujícímu mediálnímu informačnímu a názorovému přetlaku bych se k imigrační problematice rád ještě jednou vrátil; tentokrát ovšem v jiném, méně abstraktním kontextu. Impulsem k zamyšlení se mi stala Statistika pracovního trhu zemí OECD, kde mezi mnoha jinými daty najdeme též údaje o zaměstnanosti a nezaměstnanosti v členských zemích mj. v členění podle země původu pracovní síly.
Jako relaxační cvičení pro horké letní dny počátku prázdnin mě napadlo porovnat, do jaké míry se liší procenta zaměstnanosti a nezaměstnanosti „starousedlíků“ a „přistěhovalců“ v jednotlivých zemích a podívat se, zda ze zjištěného lze vyvodit nějaké smysluplné hypotézy typu: výsledek připouští interpretaci, že integrace imigrantů je v těch a těch ekonomikách OECD (bez)problémovější než v jiných.
Podívejme se nejprve na rozdíly v míře nezaměstnanosti „starousedlíků“ a „přistěhovalců“ (v originále foreign-born a native-born, rok 2013, procentní body). Přesněji řečeno: spíše než rozdíly zkoumejme násobky, tj. kolikrát je míra nezaměstnanosti „přistěhovalců“ vyšší než „starousedlíků“. Výsledky shrnuje graf 1.
Z grafu 1 je patrné, že rozdíly v míře nezaměstnanosti „starousedlíků“ a „přistěhovalců“ nepochybně existují, jen těžko lze však identifikovat „shluky“ zemí, podobné si navzájem zřetelně více než zemím ostatním. Platí, že v šesti ekonomikách je míra nezaměstnanosti „přistěhovalců“ více než dvojnásobná (Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Belgie, Rakousko a Nizozemí); naproti tomu do šestice zemí s nejmenší diferencí mezi mírou nezaměstnanosti „přistěhovalců“ a „starousedlíků“ patří Polsko, Kanada, Česko, Maďarsko, Austrálie a Spojené státy (slovenskou statistiku nezaměstnanosti v potřebném členění nemělo OECD k dispozici). Námětem pro podrobnější výzkum by se mohla stát například otázka, v jakém poměru jsou rozdíly mezi první a druhou skupinou dány čistě nesouladem mezi strukturou na trhu poptávané o oběma skupinami nabízené pracovní síly a do jaké míry tu hrají roli rozdílné byrokratické systémy, případně systémy sociální podpory v jednotlivých zemích.
Druhým předmětem našeho zájmu budou rozdíly v relativním zastoupení dobrovolně nepracujících příslušníků ve skupinách „přistěhovalců“ a „starousedlíků“ v různých zemích. Tyto údaje sice OECD přímo nepublikuje, můžeme je nicméně odhadnout z dostupných údajů o již zmíněné míře nezaměstnanosti a rovněž publikované míře zaměstnanosti v členských zemích. Výsledky propočtu (tj. kolikrát více dobrovolně nepracujících „přistěhovalců“ než „starousedlíků“ bylo v zemích OECD v roce 2013) zobrazuje graf 2.
Graf 2

Ani tento graf není nijak „schodovitý“, což signalizuje absenci výrazných rozdílů mezi skupinami zemí uvnitř OECD. Do krajních skupin můžeme trochu svévolně zařadit třeba ty ekonomiky, kde je sledovaný poměr o 20 či více procent vyšší nebo naopak nižší než přesně vyrovnaný. V první skupině se v takovém případě ocitne Nizozemí, Švédsko, Dánsko a Rakousko, ve druhé Španělsko, Portugalsko, Maďarsko, Řecko a Lucembursko. A i zde se vynořují zajímavé otázky, věrohodné odpovědi na něž by mohl poskytnout až seriózní výzkum. Například: do jaké míry jsou pozorované rozdíly důsledkem různé kulturní identity přistěhovalců, benevolence sociálních systémů, případně aktuální hospodářské situace v té které zemi?