Pokaždé, když přijde výročí bombardování Hirošimy, svět se na chvíli zastaví. Příčinou není ani tak vzpomínka na mrtvé, ale debata o tom, zda bylo toto bombardování nezbytné, nebo zda Spojené státy v srpnu 1945 nesmyslně povraždily desítky tisíc lidí. Tato debata se ale pouze málokdy odvíjí od pečlivé analýzy tehdejšího vývoje, většinou je naopak založena na dnešním pohledu na USA. To znamená, že tato diskuse vlastně není debatou o Hirošimě a druhé světové válce, ale o morálním profilu Spojených států.
Když se začalo válčit pomocí palných zbraní, na bitevní pole to přineslo neuvěřitelnou změnu. Bylo možné zranit či zabít nepřítele na velkou vzdálenost, mimo dosah tehdejších zbraní. Také to ale znamenalo nutnost dosud neobvyklého výcviku. První palné zbraně nebyly moc přesné, tudíž se využívalo výstřelů z více zbraní najednou. Jednotlivé jednotky se při střelbě v boji střídaly, jedna střílela, druhá nabíjela, třetí čekala a dohromady udržovaly v podstatě nepřerušovanou palbu. Protistrana se snažila reagovat ještě větší intenzitou palby a ve výsledku se všichni snažili o neustálý růst počtu vojáků.
Vývoj střelných zbraní nakonec dospěl k samopalům, jejichž nepřesnost byla kompenzována počtem střel. Odhaduje se, že v první světové válce bylo na zabití jednoho vojáka vystřeleno 10 000 nábojů. Nevím, na čem se tento odhad zakládá, ale vystihuje podstatu celé věci. Palba byla nepřesná, proto bylo potřeba velkého počtu střelců. A ti potřebovali velký počet zbraní. Došlo tak k zprůmyslnění války, kdy vznikala celá odvětví, která podporovala armádu.
Pokud protivník zabil jednoho vojáka, eliminoval tím jednu palnou zbraň. Pokud ale byla zničena jedna továrna vyrábějící zbraně, eliminovala se tím velká část armády. Ničení továren se tak stalo tím nejefektivnějším nástrojem vedení války. Tyto továrny se obvykle nacházely ve městech. Pro jejich funkci byla nezbytná infrastruktura, propojení s jinými výrobními centry a zdroj práce. Přední vojenský stratég Carl von Clausewitz tvrdil, že klíčem k vítězství byl útok na samotné jádro, které dané zemi umožňuje vést válku. Už během první světové války tímto jádrem nebyla armáda, ale továrny a lidé, kteří v nich pracovali. Rozdíl mezi vojákem a civilistou se stíral.
Jestliže tedy byly eliminovány zbrojovky, země už nebyla schopna válčit. Jejich umístění ale znamenalo, že útokem na ně bude usmrcena i řada lidí, včetně dětí. Z definice zde hovoříme o totální válce – jediné válce, kterou v průmyslové době lze vést. V první světové válce nebyl způsob, jak ničit vzdálené továrny, ale stejně jako jinde se i zde nalezlo řešení. Letadla byla nejdříve používána jako nástroj průzkumu, pak se ale objevily bombardéry, které ničily dané cíle.
Z geopolitického hlediska bylo po první světové válce jasné, že problémy Evropy vyřešeny nebyly a další válka je nevyhnutelná. Tvrdil to tehdy i stratég Giulio Douhet, který rovněž poukazoval na nutnost destrukce kapacit umožňujících dané zemi válčit. Podle jeho názoru toho šlo nejlépe dosáhnout právě útoky bombardérů na města. Ke stejným závěrům dospěli americký generál Billy Mitchell a britský generál Hugh Trenchard. Ničení měst v nepřátelské zemi mělo podle nich dvojí účinek. V první řadě šlo o destrukci zbrojních kapacit, ale k tomu se přidávají i protesty veřejnosti proti vládě. Klíčem k vítězství tak jsou větší vzdušné síly a tudíž i schopnost ničit nepřátelské výrobní kapacity.
Douhet se domníval, že vzdušné síly mají mít především útočnou roli a jejich význam je klíčový. Trenchard se lišil v tom, že za významné stále považoval i pozemní síly. Slabou stránkou leteckých operací byla jejich velká nepřesnost. Když Britové v roce 1940 začali s leteckými útoky na Německo, byla nepřesnost bombardování tak velká, že Němci nebyli schopni zjistit, co se Britové vlastně snaží bombardovat. V té době fungovalo jen plošné bombardování a ničení celých měst. Němci se tuto strategii pokoušeli uplatnit proti Británii, ale neměli dost bombardérů. Britové se zaměřili na noční útoky a netajili se s tím, že jejich cílem je destrukce celých měst a podpora politické opozice vůči nepřátelské vládě.
Spojené státy se vydaly jiným směrem a začaly používat cílené denní bombardování. Snažily se zejména o přerušení logistických řetězců nepřítele a věřili, že technologický pokrok vyřeší problém s nepřesností. Nakonec se však ukázalo, že jejich pokusy nebyly o moc přesnější než plošné bombardování prováděné britskou armádou. V době, kdy začaly útoky na Japonsko, si už nikdo nenalhával, že jde o dobře cílené bombardování. Vytvoření jaderné pumy se neslo v tomto duchu. Ta sice znamenala technologický průlom, z hlediska celkové strategie se ale nic neměnilo. Jaderná bomba ani nebyla třeba na to, aby byla ničena města na území nepřítele – k tomu už docházelo. Šlo o provedení útoku s jedním letadlem a několika miliardami dolarů.
Sami Japonci si nebyli jisti tím, co se v Hirošimě vlastně stalo. Řada vysokých představitelů nevěřila tomu, že Spojené státy mají nový druh zbraně. Šlo o jeden z důvodů, proč se Japonsko odmítalo vzdát. Japonci byli připraveni na oběti. Bombardování Tokia záruku ukončení války nepřinášelo. Archivní výzkum ukazuje, že se Japonci nehodlali vzdát. Probíhala sice diplomatická jednání, ale neměli bychom zapomínat na to, že Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor v době, kdy tato jednání také probíhala.
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že by se Japonsko vzdalo i bez Hirošimy. Bombardování Tokia jej k tomu ale nedonutilo. Dnes máme výhodu zpětného pohledu, ale Harry S. Truman ji neměl. Nikdo nevěděl, co Japonci udělají, a ukazuje se, že ani oni sami to nevěděli, poté, co spadla bomba na Hirošimu. A jestliže toto bombardování odsuzujeme, musíme také odsoudit staletí vývoje vojenské strategie a válčení. Používání mušket nevyhnutelně skončilo použitím jaderné bomby. Rozdíly mezi vojáky a civilisty se postupem času smazaly, centrum válek se přesunulo do továren, vojáci se stali pouhou kapilárou, zatímco tepny války byly ve městech. Hirošima ukazuje, že vojenské doktríny jsou bezcitně logické. Stejně tak ukazuje, že boj s Německem a Japonskem nešlo provést morálně čistým způsobem.
Autorem je George Friedman.
Zdroj: Geopolitical Weekly