Hodně se dnes hovoří o analýze, kterou provedli ekonomové Mikhail Tupitsyn a Paul Lajbcygier z Monash University. Je zaměřená na hedge fondy a podle některých názorů v podstatě říká, že tyto fondy jsou jedním velkým podvodem. Analýza se konkrétně zaměřuje na to, zda jde výsledků hedge fondů dosáhnout i jednoduchou pasivní strategií. Pak bychom byli v podobné situaci, jako kdyby někdo koupil Vanguard 500 Index Fund a chtěl za to svým klientům účtovat dodatečné poplatky. V takové situaci by si tito klienti mohli fond koupit sami a správce aktiv vyhodit.
Poplatky hedge fondů se i přes postupný pokles drží stále hodně vysoko a pokud by investoři byli skutečně schopni nahradit je jednoduchými pasivními strategiemi, ušetřili by hodně peněz. Tímto tématem se v roce 2007 zabýval už legendární ekonom Andrew Lo, který došel k závěru, že s pasivní strategií se skutečně lze hodně přiblížit výkonům hedge fondů. V roce 2009 zase tým ekonomů z EDHEC dospěl k podobnému závěru jako nyní Mikhail Tupitsyn a Paul Lajbcygier.
Zdá se tedy, že s pasivními strategiemi lze dosáhnout podobných výsledků, jakých dosahují hedge fondy, i když to podle některých studií vyžaduje levný přístup k exotickým opcím. Podle mého názoru jde ale hlavně o to, zda bychom se vůbec měli snažit jít tímto směrem. Za prvé si totiž musíme uvědomit, že hedge fondy nejsou nějakou jasně definovanou třídou aktiv a založit takový fond si může v podstatě každý. Je tu ale ještě důležitější věc – hedge fondy mají motivaci k chování, které není v souladu s maximalizací zisků jejich klientů.
Peníze vydělávají tím, že dostávají poplatek za správu aktiv, který může dosáhnout až 2 % z celkové výše aktiv bez ohledu na to, jakých výsledků fond dosáhne. K tomu se přidává až 20% podíl na ziscích. Tyto příjmy jsou asymetrické, i když existují nástroje, které fondy nutí k tomu, aby se podílely i na ztrátách. Hedge fondy jsou tak motivovány k tomu, aby sázely na investice, které budou dlouho vynášet menší částky, jednou za čas ale totálně zkolabují. Choval se tak třeba i Long-Term Capital Management, který padl v roce 1998.
Popsaná strategie láká řadu investorů, protože generuje soustavné zisky a zvenčí to vypadá, jako by fond měl nějaký tajný zdroj zajímavé návratnosti. Vypadá to, že hedge fond vítězí nad systémem, peníze tečou a pak se objeví nějaká černá labuť – ruský default, finanční krize, prasknutí technologické bubliny, apod. Vše se zhroutí během jednoho dne a peníze jsou fuč. Hedge fondy nejsou nijak transparentní a investoři nemají velký přehled o tom, co skutečně dělají. Jinak by to mohli dělat oni sami.
Proč bychom se tedy měli snažit o replikaci návratnosti fondů, které trpí popsaným problémem? Tím nechci říci, že je špatné vybrat nějaký výjimečný fond. Možná to jde. Některé z nich učinily ze svých klientů skutečné boháče, příkladem je třeba Renaissance . Je tu ale problém s poplatky i s tím, že zde nehovoříme o žádné ucelené skupině aktiv. Podle mého názoru jsou tak investice kopírující hedge fondy špatným nápadem.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg