Tento týden se bude pozornost trhů upírat asi zejména na pátek, kdy budou zveřejněna nová data z amerického trhu práce. Rozvíří další vlnu diskusí na téma „zvedat, či nezvedat“. I když nás bude možná ještě více zajímat na ten samý den naplánovaná průmyslová výroba v Německu. Ta mimo jiné napoví, jak se vyvíjí další rozšířený díl seriálu dieselgate.
Americká ekonomika nyní operuje v podstatě s plným využitím dostupné „práce“, i když někteří se stále s nadějemi obrací k velmi nízké participaci. Globální ekonomika je tak pěkně rozdělena na Čínu v útlumu, bojující Japonsko a Evropu a Spojené státy užívající si nejvyšší dosažitelné „nově normálové“ rychlosti. Jenže jak jsme se už během posledních několika let několikrát přesvědčili, pozice se v tomto globálním žebříčku atraktivnosti mění poměrně často a nečekaně.
Ony časté změny nás většinou motivují k neustálé snaze o odhad toho, komu bude štěstí v následujících měsících a letech více přát. Je lepší sázet na to, že už tak dlouhá rally v USA bude dále pokračovat? Nebo je lepší uvažovat o tom, že v USA už lépe nebude a tudíž je naopak logičtější dívat se tam, kde je potenciál pro zlepšení relativně veliký? Podobné otázky se nám asi honí hlavou často a po pátku nás čeká jejich další vlna. Dnes ale nechci pokračovat v mých snahách o hledání konkrétních odpovědí. Místo toho učiním úkrok stranou (ale snad ne úplně mimo šachovnici) a budu se věnovat tématu diverzifikace.
„Nejhloupější“ investiční rada
Někdy mi připadá, že čím aktivnější investor je a čím více se zaměřuje na hledání ukryté hodnoty, tím více hledí na diverzifikaci s despektem. Podobné rady považuje za plýtvání časem. A je pravda, že pokud někdo skutečně chce hledat opomíjenou hodnotu, musí v podstatě z definice ignorovat „portfoliové“ snahy o optimalizaci rizika a návratnosti. Ani v takovém případě ale není diverzifikace prázdný koncept – šanci je dobré dát více „nalezištím“ a slušná diverzifikace už funguje i s několika málo dobře zkombinovanými trhy/aktivy/tituly.
Pokud někdo hovory o diverzifikaci považuje za špatnou (či nudnou) investiční radu, možná pomůže pohled na následující tabulku. Tam je návratnost řady skupin aktiv rozdělených podle jednotlivých tříd (rizika) i geograficky. Barevné odlišení už na první pohled jasně ukazuje, že změny jsou rok od roku veliké a prakticky neexistuje žádné vodítko, podle kterého by se dalo usuzovat na další vývoj. Jinak řečeno, vítězové a poražení se točí jak na obrtlíku.
Pokud najdeme nějaký vzorec, pak je to snad jen mizerná návratnost komodit (která je ještě horší, pokud vezmeme do úvahy jejich rizikovost). Řadu let si naopak dost dobře vedly REIT – realitní investiční fondy. Ale pochybuji, že někdo dovedl soustavně (!) úspěšně predikovat, kdo budou vítězové a poražení následujícího roku. Jen ten by totiž mohl autenticky prohlašovat, že diverzifikace nemá smysl.
Zdroj: JPMorgan
A ještě diverzifikační oběd zadarmo
Klasickým argumentem pro diverzifikaci je pak následující graf, který na osách riziko – návratnost ukazuje, jak si vedla tři portfolia složená pouze z akcií a dluhopisů (30/70 až 70/30). K tomu je vyznačena návratnost tří dalších portfolií, kam byly přidány ještě alternativy. Těmi zde jsou hedge fondy, private equity fondy a soukromé investice do realit.
Závěr je jasný: Pokud jsme do portfolia zahrneme alternativy (prohloubíme diverzifikaci), mírně se snížilo riziko (volatilita), zatímco návratnost se značně zvýšila. Jinak řečeno, byl objednán a doručen oběd zadarmo – a to není žádná teorie, ale praxe. Tvrdit, že v budoucnu tomu bude systematicky jinak, vyžaduje dost kreativní argumenty. O vhodné míře diverzifikace (počtu aktiv) se dá diskutovat dlouho. O tom, zda jí vůbec využívat, moc ne. Kdo sází vše na jednu kartu, dříve, či později pohoří (pokud to není nefér eso z rukávu). V dnešní rozházené globální ekonomice a trzích to platí možná ještě více, než jindy.