Podívejme se na to, jak moderní ekonomie chápe redistribuci bohatství. Dejme tomu, že jste velmi bohatým člověkem a vlastníte třeba 50 miliard dolarů. Hodnota vašeho bohatství se ve skutečnosti mění každý den s tím, jak se hýbou ceny na trzích, ale i kdyby trhy zkolabovaly, stále byste si mohli dovolit vše, co si zamanete – vilu, soukromá letadla, jachty, a podobně. Můžete si také dovolit věnovat stovky milionů dolarů na podporu politických stran, na dary univerzitám a na charitu bez toho, abyste zaznamenali větší změnu v tom, co všechno vlastníte.
Nyní si představme, že přijde hacker a z vašeho účtu ukradne 10 000 dolarů. Pokud nemáte velmi pečlivého účetního, pravděpodobně si toho ani nevšimnete, hodnota vašeho majetku se v podstatě nezměnila. Nejde o větší ztrátu, než jakou realizujete po řadu dní kvůli náhodnému pohybu cen na akciových trzích. Nyní ještě předpokládejme, že hacker je takovým novodobým Robinem Hoodem a ukradené peníze převede na účet nějakého chudáka. Ten tak dostane více peněz, než kolik si vydělá za celý rok.
Oněch ukradených 10 000 dolarů tedy nemá v podstatě žádný vliv na vaše bohatství, ale úplně změní situaci průměrného člověka a už vůbec nehovoříme o tom, co by udělalo s někým v Indii či Nigérii. Teorie v této souvislosti hovoří o marginální hodnotě bohatství – hodnotě každého dalšího dolaru. Tento koncept je v ekonomické teorii velmi důležitý, je základem teorie rizika, teorie pracovního trhu, a podobně. Stejně tak se ale úzce týká našeho celkového společenského blahobytu: Daná dolarová částka vytvoří více blahobytu v rukou chudých než v rukou bohatých.
Měli bychom tedy přerozdělit všechno bohatství až do bodu, kdy bude mít každý stejně? I kdybychom se domnívali, že takový krok je morálně přijatelný, museli bychom být s takovým závěrem velmi opatrní. Bohatí lidé si možná nevšimnou jedné či několika málo drobných „krádeží“ z jejich účtů. Určitě by si ale všimli systematického odvodu peněz z jejich bohatství prováděného vládou.
Takový postup je samozřejmě zdaněním jejich majetku. A pokud něco daníte, obvykle to vede k tomu, že lidé se zdaněné aktivitě věnují většinou méně, než kdyby daněná nebyla. Nemusí to platit vždy: Pokud zdaníte práci, lidé mohou kvůli daním pracovat méně, ale také více, protože jsou chudší a chtějí se dostat na původní úroveň příjmů. Ale obecně skutečně platí, že zdanění snižuje investice, spotřebu, atd.
Na ekonomickou aktivitu nemá negativní dopad jen několik málo daní. Příkladem je zdanění půdy, protože její množství zůstává konstantní a tudíž ji můžete danit, jak chcete, a její nabídka bude stále stejná. Základní princip je stále takový, že pokud se vláda začne snažit o přerozdělování příjmů, bude k dispozici méně příjmů, které může přerozdělovat. Jinak řečeno, čím rovnější společnost se snažíte vytvořit, tím chudší tato společnost bude.
Ekonom Arthur Okun v této souvislosti hovořil o tom, že kbelík, kterým se snažíte přenášet bohatství od jednoho k druhému, je děravý. Něco se vám s ním podaří přemístit, ale po cestě se toho hodně ztratí. Moderní empirické analýzy nám umožňují získat detailnější přehled o tom, jak děravý zmíněný kbelík vlastně je. Ekonom Nathaniel Hendren na základě nové analýzy tvrdí, že v USA používané programy typu potravinových lístků vedou k tomu, že z každého přerozděleného dolaru se ztratí 34 – 56 centů.
Tak tedy o přerozdělení bohatství uvažují ekonomové. Většinou se nezabývají morální stránkou věci včetně toho, zda je etické, aby vláda brala jednomu člověku jeho příjmy a dávala je jinému. Otázka spravedlnosti je přenechána politikům a filozofům. Ekonomové se snaží odhadnout, co se přerozdělením získá a co se ztratí. Může se to zdát jako chladný kalkul, ale na druhou stranu je to ten nejobjektivnější způsob, jak se na redistribuci dívat.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg