Jean-Charles Naouri je součástí tiché elity Francie. Byl výborným studentem, pracoval ve státní správě a pak vydělal velké peníze tím, že přeměnil maloobchodní společnost na jeden z největších řetězců na světě, který má obchody v zemích, jako je Brazílie, Kolumbie či Vietnam. Nyní se i se svou společností stal terčem útoku ze strany Carsona Blocka. Tento investor z New Jersey se specializuje na krátké prodeje a nyní přináší do Francie poprvé agresivní veřejnou kritiku, která je běžná v jeho zemi.
Casino je „jedna z nejvíce nadhodnocených a nepochopených společností, na které jsem kdy narazil“, říká Block. Podle něj společnost tíží 9 miliard dolarů čistého dluhu a zisky jsou ve skutečnosti nižší, než vykazuje v rámci mezinárodních účetních standardů. Investor tvrdí, že když nějaká firma vydělá peníze v zemích, jako je Čína či Brazílie, neznamená to, že k těmto penězům má také stoprocentní přístup.
Problematický je podle Blocka i domácí trh, protože na něm čelí útokům diskontních řetězců. Zisky Casina jsou navíc podle jeho názoru ovlivňovány převodem majetku do dceřiné společnosti jménem Mercialys. Naouri pak podle investora zadlužuje řadu svých společností, přes které ovládá . Tyto společnosti se při splátkách svých dluhů spoléhají jen na dividendy retailového řetězce.
Casino hrozí Blockovi žalobami a slíbilo, že zveřejní více informací týkajících se účetních operací. Block podle společnosti pracuje s mylnými a zavádějícími tezemi, které zkreslují pohled na „silnou finanční pozici společnosti“. Block na druhou stranu tvrdí, že je ve Francii vítán jako člověk, který bojuje s nepružnými společnostmi a jejich vlastníky typu Naouriho. Jeho otevřená kritika může ukazovat, že i v Evropě se zvětšuje prostor pro investory zaměřující se na prodeje na krátko, kteří jsou často démonizováni proto, že sází na pokles cen akcií.
Prodeje na krátko jsou spojeny s trhem od jeho samého počátku, Evropa je ale vůči nim tradičně nepřátelská. Jsou zde vnímány jako parazitická forma mezinárodního kapitálu, která si přeje, aby ceny akcií padaly dolů. Investor si v takovém případě půjčí nějakou akcii (zde tedy akcii společnosti Casino) například od penzijního fondu. Pak akcii na trhu prodá a doufá, že její cena klesne předtím, než ji bude muset koupit zpět a vrátit. V takovém případě by cenový rozdíl představoval zisk investora, který tuto krátkou pozici otevřel.
Na amerických akciových trzích se pohybuje řada individuálních investorů, z nichž se mnoho z nich specializuje právě na krátké pozice. Evropským trhům ale dominují institucionální investoři, kteří si mimo jiné cení toho, když mají dobré vztahy s managementem společností. Tito investoři i analytici mají jen malou motivaci k tomu, aby management kritizovali. Ve Francii se například obvykle ani nepoužívá investiční doporučení „prodat“, ale doporučení „alléger“, které znamená „snížit pozice“.
Analytik Richard Clarke z Bernstein Research ale zase poukazuje na opačné nebezpečí. Někteří investoři jsou podle něj schopni využívat nejistoty na trhu tím, že „nadělají hodně rámusu a přijdou s velmi odvážnými teoriemi“. Prodeje na krátko a pokles cen akcií se pak podle něho mohou stát sebenaplňujícím se proroctvím. Block pak k situaci ve Francii říká: „Převažuje názor, že investor s krátkými pozicemi by měl být gentleman, který jedná v rukavičkách a který nehovoří na veřejnosti. My ale veřejnosti jen vysvětlujeme, jak se věci mají.“
Autory jsou Dan McCrum a Adam Thomson.
Zdroj: FT