Rusko začalo v říjnu minulého roku s vojenskými operacemi v Sýrii. Americký prezident Barack Obama reagoval s tím, že celkově nejde o známku ruské síly, ale slabosti. Po dvou měsících Rusové své vojenské operace ještě více rozšířili. Obama nad tím i nadále mával rukou a řekl, že „vzpomínky na Afghánistán zabrání Putinovi v tom, aby se pustil do paralyzujícího konfliktu, který nebude mít vítěze“.
Washington může v podobném podceňování Ruska pokračovat, ovšem jen ke své škodě. Rusové sice věnovali hodně zdrojů na konflikt, který k ničemu nevedl, ale to samé učinili Američané. Ruská strategie v Sýrii může být pro Západ těžko pochopitelná. Nejde mu totiž jen o pomoc spojenci či o snahu zničit Islámský stát. Sýrie je pro Rusko zemí příležitostí, kde může své soupeření se Západem posunout na novou úroveň.
Ruská ekonomika bojuje s nízkými cenami ropy a mocenské boje v Kremlu nabírají na intenzitě. Ve společnosti roste nespokojenost. Spojené státy podporují své spojence podél celé západní hranice Ruska. Pro Vladimira Putina to není právě nejlepší výsledek jeho vlády. Moskva ale dovede umně a bezohledně využívat své zdroje na to, aby zakryla většinu svých slabostí. Jinak řečeno, Moskva je mistrem tzv. „reálpolitiky“.
Koncept reálpolitiky byl vytvořen německým politikem Augustem Ludwigem von Rochau. Ten v polovině devatenáctého století hovořil o tom, že tato politika se nezaměřuje na naplnění určitých ideí, ale konkrétních cílů s využitím toho, co je právě k dispozici. Putinovo Rusko je ve využívání reálpolitiky skutečným mistrem. Moskva si rychle zvyká na všechny známky slabosti a neúspěchů a čeká, až se objeví nějaká příležitost. Tu pak využívá s použitím všeho, co má po ruce. V Sýrii se Rusku podařilo získat si pozornost Spojených států, Německa i Ankary jedním jediným tahem.
Německu hrozí další vlna migrantů, vláda stále více čelí nacionalistickým tlakům. Zadlužené země na periferii eurozóny pak využívají uprchlickou krizi k tomu, aby útočily na Berlín a Brusel s tím, že musí nést tíhu této krize a zároveň se po nich požaduje fiskální konsolidace. Není náhoda, že Rusko podporuje euroskeptická hnutí, která u Merkelové a dalších vyvolávají migrénu. Putin vojenskými operacemi v Sýrii zvyšuje tlak na Evropu a její vnitřní rozdělení, které mu může přinést i veto ohledně pokračování sankcí uplatňovaných vůči Rusku. Je také dobře známo, že Rusko bombarduje rebely, které Spojené státy potřebují k boji proti Islámskému státu. Rusko může v bombardování pokračovat bez omezení a tvrdit, že jeho cílem jsou teroristé. Tím bude dál kazit snahy USA o potlačení Islámského státu.
Pod rostoucím tlakem se nachází i Turecko. To se obává, že Evropa zavře uprchlíkům dveře a oni se zastaví na jeho území. Turecko tak od počátku navrhuje, aby byla na severu Sýrie vytvořena bezpečnostní zóna. Rusko do toho všeho vstupuje s tím, že jedná s kurdskými rebely v Sýrii. Jde o staré téma, které má svůj počátek v roce 1946. Tehdy se Sověti začali obávat přátelských vztahů mezi Tureckem a Spojenými státy a sovětská ambasáda v Turecku se tak začala zabývat „problematikou Kurdů“. Na veřejnost pak „unikly“ informace, že Moskva je připravena podpořit kurdský separatismus.
V našich projekcích vývoje v roce 2016 jsme tvrdili, že Rusko zvýší intenzitu bombardování v Sýrii, aby zvýšilo tlak na Turecko. To ale nemůže zůstat pasivní a bude se snažit o vytvoření koalice se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Jinak řečeno, Turecko se nenechá Rusy svázat a bude se snažit i o to, aby Spojené státy pochopily, že není jen dalším kmenem, který bojuje na syrském bojišti. Jak nedávno řekl turecký premiér Akdogan, „nemůžete se stále bránit a očekávat, že vyhrajete celý zápas“.
Je možné, že by se Moskvě její strategie a reálpolitika nakonec nevyplatila? V Rusku roste počet demonstrací s tím, jak se prohlubuje ekonomická krize. Vláda se snaží o preventivní eliminaci opozičních skupin a nevládních organizací, vše ale pod kontrolou mít nemůže. Na září jsou naplánovány volby, které mohou ukázat, zda se mohou roztříštěné protesty změnit v ucelenější hnutí. A uvnitř Ruska jsou některé citlivé bezpečnostní body, z nichž ten nejcitlivější představuje muslimská většina na severním Kavkaze.
Západ se ve vztahu k Rusku musí vyvarovat přílišných zjednodušení. Je jednoduché vidět Putina jako někoho, kdo se jen snaží zastrašovat druhé. Ale i on si je vědom toho, že hrubá síla nezmůže vše. A navíc ví, že je možné využívat sílu nepřátel proti nim samotným. Z džuda ví, že i slabší protivník může zvítězit, pokud jeho soupeř bere své vítězství za samozřejmost. Bílý dům se tak ve vztahu k ruským intervencím v Sýrii choval. Sázel na to, že Rusko bude oslabeno ekonomickou recesí a nevydrží dlouho v konfliktu, který je náročný na zdroje. Nakonec k tomu může skutečně dojít, ale Západ by na to sázet neměl.
Rusko může výrazně ovlivnit boj Američanů s Islámským státem, uprchlickou krizi v Evropě a tenze mezi Turky a Kurdy. Putin tomu věnoval už hodně času a energie, ale také nepropadá iluzi, že plně dosáhne svých geopolitických cílů. Jeho reálpolitika se spokojí i s parciálními úspěchy, ať už jsou dosaženy na Ukrajině či v Sýrii.
Autorem je Reva Bhalla.
Zdroj: Geopolitical Weekly