Před dvěma lety se objevila jedna zajímavá analýza, ve které Peter Temin ukazoval, jak upadá výuka a studium ekonomické historie na univerzitách. Za příklad byl uveden Massachusetts Institute of Technology (MIT). Největší slávy tam výuka ekonomické historie dosáhla v sedmdesátých letech. Tehdy se jí tam věnovali tři vyučující. Nyní se jí nevěnuje nikdo. Je ale ekonomická historie mrtvým tématem? Před několika dny se ve Velké Británii konala konference, která se snažila dokázat opak. Určitý zlom je přitom patrný i na vývoji po krizi roku 2008. Řada odborníků se totiž domnívá, že pokud bychom lépe chápali historický vývoj, této krizi šlo zabránit.
V současné době se navíc stále více zdá, že debata a spory mezi ekonomy se nezaměřují na ekonomickou teorii, ale na historický vývoj. Příkladem je studie od Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa zaměřená na vztah mezi výší dluhů a růstem. V roce 2010 došli na základě dlouhodobých dat k závěru, že růst trpí ve chvíli, kdy dluhy překročí hranici 90 % HDP. Politici se toho okamžitě chytili a prosadili politiku fiskálního utahování. V roce 2013 ale několik ekonomů poukázalo na to, že v uvedené studii jsou výpočetní chyby a pokud dojde k jejich odstranění, zmizí i údajná hranice na úrovni 90 % HDP. MMF pak tvrdí, že pokud budou eliminována výjimečná období typu druhé světové války, vztah mezi dluhem a růstem úplně zmizí.
Spory se vedou také o tom, kdy nám ekonomická historie ukazuje pouze korelaci a kdy přímo příčinný vztah. Například Thomas Piketty a Matthew Rognlie se přou o to, zda rostoucí příjmová nerovnost skutečně odráží rostoucí návratnost kapitálu či přesněji řečeno rostoucí návratnost investic do nemovitostí. Jde opět o spor ekonomický, jehož centrem je ekonomická historie.
I debata o řešení ekonomických problémů eurozóny je založena na interpretaci historie. Na jedné straně stojí ti, kteří nesouhlasí s kvantitativním uvolňováním a poukazují na období vysoké inflace. Ta je podle nich schopna ohrozit samotné základy demokracie. Stabilní ceny naopak prospívají všem, což ukazuje poválečný rozvoj Německa. Zastánci kvantitativního uvolňování zase argumentují Velkou depresí, deflací a masovou nezaměstnaností. Ty podle nich představují pro demokracii větší hrozbu než inflace.
Martin Daunton z Cambridge University tvrdí, že ekonomická historie má dnes význam i z hlediska globálního. Instituce jako MMF či Světová banka jsou produktem Velké deprese. Daunton tvrdí, že krize roku 2008 a následující ekonomický útlum ukazují, že instituce vytvořené ve čtyřicátých letech pomohly zabránit rozmachu politiky „ožebračení souseda svého“, která byla běžná ve třicátých letech. Je tedy možné, že na univerzitách je ekonomická historie mrtvá. Pokud ale chceme rozumět ekonomii a ekonomice, měla by pro nás představovat naopak velmi živé téma.
Zdroj: The Economist