Pod tímto titulkem publikoval 28. dubna Petr Kain v Lidových novinách krátké zamyšlení na téma, které se po světové finanční krizi roku 2008 a následném ekonomickém propadu stalo v řadě zemí bestsellerem – téma nespolehlivosti předpovědí tzv. ekonomických expertů. Dovolím si pro potřeby tohoto textu v příspěvku uvedené postřehy stručně shrnout.
Autor nejprve připomíná neschopnost ekonomů (včetně pomazaných hlav s tváří nositelů Nobelovy ceny) předpovědět příchod krize, která prokazatelně neudeřila jako blesk z čistého nebe. Dále zmiňuje dráždivý nesoulad mezi okázalou sebejistotou vystupování ekonomických expertů v médiích a spolehlivostí jejich predikcí, jakož i neochotu těchto mediálních hvězd přiznat chyby, jichž se při prognózování dopustili. Poslední hřebík do rakve kredibility proroků ekonomického vývoje zatlouká autor poukazem na polskou studii, srovnávající úspěšnost předpovědí burzovních analytiků s úspěšností předpovědí meteorologů. Hádejte, která ze stran vyšla ze srovnání jako nezpochybnitelný vítěz …
Obávám se, že citovaný příspěvek, stejně jako mnoho dalších podobných příspěvků, které byly v médiích na podobné téma publikovány, podsouvá čtenářům přesvědčení, že každé úsilí o nahlédnutí za oponu zakrývající ekonomickou budoucnost je předem odsouzeno k nezdaru, že lidé produkující ekonomické predikce jsou blázni či šarlatáni a jejich konzumenti naivní pošetilci.
Nechci se tu pouštět s panem Kainem do polemiky o jím uváděných názorech; jednak proto, že mám pochopení pro ty, kdo svět ekonomických prognóz v médiích vnímají podobně jako on, jednak proto, že nejsem v kauze nezaujatou osobou. Čtenáři, který navzdory řečenému instinktivně váhá zlomit hůl nad smysluplností veškerých ekonomických předpovědí, bych namísto toho doporučil např. knihu (v Kainově textu zmiňovaného) Philipa Tetlocka a Dana Gardnera z roku 2015, Superforecasting: The Art and Science of Prediction, která na zvolené téma nabízí přeci jen o něco obsažnější a strukturovanější pohled.
V knize se dozvíme mimo jiné to, proč v médiích populární ekonomičtí prognostici (na něž primárně cílí páně Kainova kritika) nepatří a nemohou patřit do skupiny prognostiků s konzistentně nadprůměrnými výsledky. Může nás tam zaujmout poznání, že pečlivým výběrem prognostického týmu je možné se dopracovat k přesnějším predikcím vývoje světových událostí, než jaké vyprodukují americké zpravodajské agentury, zaměstnávající v součtu okolo 20 tisíc analytiků a disponující rozpočtem ve výši 50 miliard dolarů. A možná nejvíc nás překvapí zjištění, že schopnost predikovat lépe než většina ostatních lidí není ani vrozená, ani přímo úměrná inteligenci. V nemalé míře závisí na tom, jakým způsobem přistupujeme k plnění prognostického zadání, jakým způsobem hledáme, třídíme, vážíme a kombinujeme informace. Každý z nás se může stát lepším prognostikem, než byl doposud, bude-li o to skutečně usilovat a tvrdě na sobě pracovat. Zároveň však platí i to, že dobrý prognostik by měl znát své limity a s pokorou přijmout, že žádný smrtelník nebude nikdy schopen předvídat zásadní zvraty v osudu lidí či národů v řádu let předtím, než k nim dojde.
Na rozdíl od již trochu obehraného tématu zklamání z bezzubých předpovědí mluvících hlav oceňuji na příspěvku Petra Kaina připomenutí zarážejících případů omylnosti i v jiných profesích – zde konkrétně lékařů. I v dnešní medicíně, jak rovněž ve své knize uvádějí Tetlock s Gardnerem, zůstává možnost omylu experta realitou, navzdory obrovskému posunu k lepšímu během uplynulého století. Ale - jak pan Kain správně naznačuje - běda tomu, kdo by se chybujícím chtěl posmívat: kdo z vážených čtenářů dnes ví, co znamená latinská věta Scio me nihil scire, neřku-li to, že ji Socrates patrně nikdy nevyslovil? A kdo z nás, kteří jsme v uplynulých desetiletích pilně navštěvovali hodiny dějepisu ví, že středověcí scholastikové se podle všeho ve skutečnosti nikdy nezabývali hledáním odpovědi na otázku, kolik andělů se vejde na špičku jehly – navzdory tomu, že právě tato věta bývá tím jediným, co se mnozí mí vrstevníci o scholasticích ze školy pamatují.
Martin Kupka
Pozice: hlavní ekonom ČSOB
Martin Kupka je od roku 2002 ředitelem investičního výzkumu a hlavním ekonomem ČSOB. Vystudoval obor ekonomicko-matematické výpočty na pražské VŠE, postgraduální studium absolvoval na PgÚ ČSAV v Praze a GIIS v Ženevě. V první polovině 90. let přednášel makroekonomii na Fakultě sociálních věd UK, byl ekonomickým poradcem ministra na MHPR ČR a působil jako makroekonomický analytik pro středoevropský region v NRI ve Vídni. Od roku 1995 do roku 2002 pracoval Martin Kupka jako vedoucí ekonomického výzkumu ve skupině Patria Finance, s výjimkou období 1999-2001, kdy řídil strategii a výzkum v pražské Raiffeisenbank.
Témata: přijetí eura, ekonomická transformace, hospodářská politika ČR a EU.