Před dlouhou řadou let jsem četl jednu studii, která tvrdila, že jihoameričtí indiáni spolu relativně čile obchodovali. A tento obchod působil i jako eliminace nepřátelských vztahů. Jednoduše řečeno, lidé se díky obchodu více poznávali, viděli, že ti za kopcem jsou stejní jako oni. A klesal jejich strach z neznámého a touha jej nějak razantně „řešit“. Takový pohled by zapadal do celkem jasného myšlenkového proudu, který mohl alespoň částečně stát za předchozí mohutnou globalizací. Ona studie ale navíc poukazovala na další, už ne tak intuitivní věc: Indiánské kmeny spolu obchodovaly i se zbožím, které sami měly. S tím, které byly sami schopny si vyrábět.
Popsaná forma obchodu tak možná byla zejména společenskou událostí a prevencí válek. Neměla v sobě mnoho z konkurenčních výhod, jiných dovedností různých kmenů, různých zdrojů a podobně. Takže se zdá, že tehdejší víra v prospěšnost obchodu jdoucí za obchod samotný musela být velmi vysoká. Studie už neříkala, nebo si to nepamatuji, zda to vše rozbořili conquistadoři, nebo jaký byl další vývoj. Co ale víme jistě, je to, že nyní je také mohutně zpochybňován přínos mezinárodního obchodu a to na nejedné rovině. Možná se dokonce v historii lidstva dají vystopovat určité obchodní cykly a my se po docela dlouhém období globalizace dostáváme do další fáze tohoto cyklu. Tedy fáze útlumu.
Že nejde o ojedinělou událost a dobu ukazuje mimo jiné to, co k tématu říkal pan Keynes. Jeho slova připomíná ekonom Tim Taylor a vybral bych následující (text jsem ještě gramaticky zjednodušil, známý ekonom si liboval v květnatých souvětích):
„Dnes se však nezdá být zřejmé, že velké úsilí na budování zahraničního obchodu, že aktivity zahraničních podnikatelů v zemi a vysoká závislost našeho vlastního ekonomického života na kolísající hospodářské politice cizích zemí jsou zárukou a jistotou mezinárodního míru. S ohledem na zkušenosti a naše tušení je i snazší tvrdit pravý opak… Vezměte si jako příklad vztahy mezi Anglií a Irskem. Skutečnost, že ekonomické zájmy obou zemí byly po generace úzce propleteny, nebyla důvodem ani zárukou míru. Může být pravda, a já se tak skutečně domnívám, že velká část těchto ekonomických vztahů je pro obě země velmi ekonomicky výhodná. A bylo by krajně pošetilé je bořit. Ale kdyby nám Irové nedlužili žádné peníze, kdybychom my nikdy nevlastnili jejich půdu … bylo by mnohem snazší být přáteli.
Sympatizuji s těmi, kteří by spíše minimalizovali, než maximalizovali ekonomické propojení mezi národy. Myšlenky, znalosti, věda, pohostinnost, cestování – to jsou věci, které by měly být svou povahou mezinárodní. Ale je lepší, pokud je zboží domácí výroby, kdykoli je to rozumně možné. A především ať jsou finance primárně národní. … Z těchto pádných důvodů se proto domnívám, že větší míra národní soběstačnosti a ekonomické izolace mezi zeměmi, než jaká existovala v roce 1914, by sloužila míru více, než opak. A v každém případě se ve věku ekonomického internacionalismu nepodařilo vyhnout se válce“.
Pan Keynes tedy v té době pravděpodobně uvažoval podstatně jinak, než uvedené kmeny. Nemám k tomu nějaký všeobsahující závěr, nějakou výslednou univerzální teorii. Ale zdá se mi následující: To, zda je v souhrnu lépe méně obchodu, či více (i to, jak moc funguje jako katalyzátor přátelských vztahů), bude možná hodně záviset postojích dotčených zemí, subjektů. Na tom, jaké mají všichni primární úmysly, svou základní životní filozofii. Včetně toho, zda členy systému nejsou subjekty, které uvažují a jednají v agresivním stylu „my proti ostatním“ a ne ve stylu „my s ostatními“. Někdy stačí jeden takový subjekt a i jinak nejlepší systém se může změnit v nefunkční.
PS: Včera jsem na dnešek avizoval téma měnových kurzů v příětím roce. Ale pak mi připadlo, že tohle bude pro dnešek lepší.