Online slovník Merriam-Webster uvedl, že nejhledanějším slovem na internetovém slovníku bude letos pravděpodobně „fašismus“. V roce 2014 patřily mezi nejhledanější slova „kultura“, „nostalgie“ či „feminismus“. V minulém roce už se do popředí dostaly různé „ismy“ včetně socialismu, komunismu, kapitalismu a terorismu. Slovo fašismus bylo v roce 2015 na třetím místě mezi socialismem a rasismem. Přesně tam také fašismus začal ve dvacátých letech minulého století. Dnes o něm v souvislosti s vývojem v některých západních demokraciích hovoří levicově zaměření lidé. Je ale otázka, zda je tento výraz vhodný pro populistická hnutí v USA a Evropě, jejichž vliv v posledních letech roste. Nebo jde jen o neférový způsob, jak bojovat se svými politickými protivníky?
Základní problém spočívá v nejasnosti definice fašismu. Ten se začal objevovat ve dvacátých letech minulého století v Evropě a to většinou mezi radikálními levicovými kolektivisty. Jeho základem bylo spojení direktivně řízené ekonomiky s rasismem a nacionalismem radikální pravice. Kdysi bylo populární marxistické tvrzení, že fašismus je dítětem kapitalismu a imperialismu. Ovšem historikové s takovým pohledem příliš nesouhlasí. Fašisté byli podobně jako komunisté lidé, kteří se nedrželi nějakých pevných principů. Šlo o oportunisty, kteří nehleděli na demokratické pořádky. Chtěli se zbavit tradičního formátu demokratické politiky „levice proti pravici“ a jejich ideologie kombinovala prvky obou stran.
Možná, že nejlepší definici fašismu poskytuje profesor Robert Paxton z Columbia University. Jeho kniha Anatomie fašismu rozebírá jednotlivé fáze vzestupu a pádu fašismu ve dvacátém století a měli by ji číst všichni, kdo o fašismu hovoří. Podle Paxtona není fašismus nějakou neměnnou ideologií, ale dynamickým procesem. Tím se liší od socialismu či komunismu. V jeho dynamice lze podle profesora rozlišit pět hlavních fází:
Během první fáze vzniká ideologický základ a strana, kterou tvoří polovojenské jednotky. Hovoří se o ponižování národa, ztracené moci a úpadku liberalismu a demokracie. Ve druhé fázi se nově vzniklá strana dostává na úroveň celonárodní politiky. Zastrašuje své protivníky a plánuje násilné činy proti minoritám a protivníkům, které podle ní mají přinést záchranu. Ve třetí fázi se fašistická strana dostává do vlády, často v koalici s konzervativci. Čtvrtá fáze nastává, když strana začne uplatňovat získanou moc, a to s pomocí některých institucí a firem. Doma posiluje svou moc a vliv tím, že omezuje média a demokratické procesy. Za hranicemi expanduje vojensky. Poslední fází může být kolaps, ale většinou jde o postupný zánik.
Určité prvky raných fází fašismu se v dnešních západních demokraciích skutečně objevují. Například Svobodná strana Rakouska má k fašistickým kořenům poměrně blízko, u jiných stran je vzdálenost větší. Opravdu fašistická strana ale v západních demokraciích existuje jen jedna, a tou je řecký Zlatý úsvit. Ten má totiž za členy uniformované bojovníky a zároveň členy národního parlamentu. Pokud jsou naopak někteří jiní evropští politici nazýváni „fašisty v oblecích“, je tím vlastně řečeno, že o skutečné fašisty nejde, protože ti mají uniformy.
Podobné je to s Donaldem Trumpem. Někteří jeho kritici v souvislosti s jeho demagogií a sliby o obnovení americké velikosti také hovoří o fašismu. Jenže předchozí politický život Trumpa nebyl naplněn boji na ulicích a nošením uniformy, ale golfem s Billem Clintonem. Američané v dlouhém období 1993–2012 volili snižování obchodních tarifů. Platilo to jak o demokratech, tak o republikánech. Současná vlna populismu v USA, který přináší i volání po omezení mezinárodního obchodu, má ekonomickou příčinu, ale tou není kolaps ekonomiky jako například v Řecku. Touto příčinou je nerovnoměrné dělení přínosů a nákladů spojených s globalizací.
Jestliže o někom řekneme, že je fašista, naznačujeme tím, že vůbec nemá smysl se s ním a o něm bavit. Používání tohoto výrazu nám může dokonce přinášet určitou úlevu, ale to nic nemění na tom, že pro popis současného populismu a nedostatků demokracie v digitální době jde o výraz zavádějící. Politici i média by se namísto jeho bezhlavého používání měli zamyslet nad tím, co leží v jádru problémů současné demokracie.
Autorem je Nolan D. McCaskill
Zdroj: The Atlantic