„Nic jiného neumí, proto dělá politiku,“ stěžují si často lidé na své zvolené představitele. A ekonomická teorie jim dává za pravdu – v politice si schopný člověk přijde na méně, než v soukromém sektoru, takže by ve volené funkci podle ekonomů neměli ti „nejlepší“ co dělat. Že realita je zrovna v tomto případě růžovější, než teorie, však naznačuje výzkum švédských ekonomů.
Politici jsou často hůře placení, než majitelé firem nebo lidé zaměstnaní v manažerských pozicích v soukromé sféře. Zároveň má politická reprezentace zastupovat široké spektrum populace, včetně například skupin, které nemají přístup ke kvalitnímu vzdělání, buď kvůli příjmům, nebo kvůli nedostatku dobrých škol regionu, ve kterém žijí. Je tedy vůbec možné, aby se za těchto okolností do politiky dostávali především kompetentní lidé s kvalitními intelektuálními a vůdčími schopnostmi?
Výzkumníci ze Stockholmské univerzity, z Uppsaly a z Kalifornské Berkeley se odhodlali zjistit, zda jsou odhady pesimistů, minimálně ve Švédsku, přesné. Tedy – jestli se do politiky nehrnou pouze průměrně či podprůměrně inteligentní lidé, kteří by se v soukromém sektoru lépe neuplatnili, a jestli snaha o reprezentaci všech skupin obyvatelstva nezpůsobuje ještě větší deficit talentu ve vedoucích politických funkcích.
Jako data jim posloužily inteligenční testy, které musel kvůli povinné vojenské službě až do roku 2010 absolvovat každý muž a data o původu a sociálním zázemí politiků. Předmětem studie byli poslanci, ale i politici v místních samosprávních celcích.
Slibné výsledky... Pro Švédsko
Výsledky byly lepší, než ekonomové očekávali. Za prvé se ukázalo, že do politických funkcích ve Švédsku se dostávají nadprůměrně intelektuálně nadaní lidé s dobrými vůdčími schopnostmi (jak naznačilo armádní testování). Ekonomická teorie se tedy plete, když tvrdí, že takovíto lidé se funkcím v politice budou vyhýbat kvůli relativně nižšímu finančnímu ohodnocení, než jakého by se jim dostalo v soukromém sektoru. Jinými slovy, lidé ve švédské politice nejsou motivováni penězi, ale mají zřejmě především nějakou jinou vnitřní motivaci: tou může být cokoliv od touhy po veřejném uznání až po nefalšovaný altruismus.
Druhou dobrou zprávou je, že i když jsou tyto schopnosti nerovnoměrně distribuované napříč různými skupinami obyvatelstva, v politice se nakonec stejně sejdou jen ti „nejlepší“ z každé a švédskému volebnímu systému se tak úspěšně daří poměrně zastoupit všechny socioekonomické třídy. Tento stav výzkumníci označují za „inkluzivní meritokracii“. Nestává se tak, že by ekonomicky slabší třídu v parlamentu reprezentoval třeba syn továrníka, jen proto, že má třeba lepší vzdělání a kontakty.
Na paměti je však nutné mít určitá specifika Švédska. Jak ekonomové podotýkají, království je v novodobé historii konstituční monarchií již od roku 1917, takže zde má zastupitelská demokracie delší tradici a vyšší kulturu, než například v zemích východní Evropy. Volební systém je ale poměrný, podobně jako ve většině evropských a západních zemích, kromě Velké Británie a Spojených států, takže by výsledky studie mohli být do značné míry přenositelné.