Exekutivní příkaz, v němž Donald Trump zakazuje vstup do Spojených států uprchlíkům a dalším občanům ze sedmi převážně muslimských zemí, ovládl v posledních týdnech novinové titulky. Škody na americké pověsti a na globální ekonomice se však ještě zhorší v důsledku prvních Trumpových rozhodnutí v oblasti obchodu.
Ve svých projevech a tweetech Trump agresivně brojí proti globalizaci. Do funkce amerického obchodního zmocněnce jmenoval obchodního právníka a známého protekcionistu Roberta Lighthizera. A zbylí dva členové jeho obchodního triumvirátu – kandidát na ministra obchodu Wilbur Ross a poradce Bílého domu pro obchod Peter Navarro – nejsou o nic méně protekcionističtí než Lighthizer.
Mnoho pracujících a středostavovských Američanů se domnívá, že dohody o volném obchodu jsou důvodem, proč jejich příjmy v posledních dvou desetiletích stagnují. Trump jim proto hodlá poskytnout „ochranu“ tím, že postaví do čela protekcionisty.
Trump a jeho triumvirát však problém špatně diagnostikovali. Globalizace je sice významným faktorem, který podkopává střední vrstvu, ale totéž platí i o automatizaci. Lighthizer s Rossem získali většinu podnikatelských zkušeností v oborech dvacátého století, jako je produkce oceli, a tak se snaží uplatňovat recepty z dvacátého století na průmyslové problémy Ameriky století jednadvacátého.
Staromódní protekcionismus bohužel nezvýší průmyslovou konkurenceschopnost Ameriky, i když možná zachrání pár tisíc pracovních míst v uvadajících sektorech. Cupování obchodních dohod a zvyšování cel navíc ničím nepřispěje k tvorbě nových a vysoce placených továrních míst. Kdyby nic jiného, cla pouze dál poškodí zaměstnance.
21. století je jiné
Trumpovi a jeho týmu uniká jednoduchá pravda: globalizace jednadvacátého století je tažená znalostmi, nikoliv obchodem. Drastické snížení komunikačních nákladů umožnilo americkým firmám přesunout produkci do zemí s nižšími mzdami. A v zájmu synchronizace výrobních procesů pak tyto firmy vyvezly do zahraničí také velkou část svého technického, marketingového a manažerského know-how. Především tento „znalostní offshoring“ změnil situaci amerických zaměstnanců.
Američtí dělníci v roce 2017 nesoupeří s levnou zahraniční pracovní silou, kapitálem a technologiemi, jak tomu bylo v 70. letech. Dnes je jejich soupeřem spíše téměř neporazitelná kombinace levné zahraniční pracovní síly a amerického know-how. Můžeme si to lépe představit tak, že americké výrobky nebudeme pokládat za produkty vyrobené v USA, nýbrž v „Továrně Severní Amerika“. A tyto výrobky pak musí soupeřit s produkty vyrobenými v „Továrně Asie“, „Továrně Evropa“ a tak dále.
To znamená, že pokud Trumpova administrativa zavede cla, promění tím USA ve vysokonákladový ostrov pro průmyslové vstupy. Firmy možná budou cítit nutkání přesunout část produkce zpět do USA, pokud se tato produkce bude zaměřovat ryze na americké spotřebitele. Zároveň však budou neméně silně podněcovány k offshoringu produkce zaměřené na exportní trhy, protože jedině tak budou moci mimo USA konkurovat japonským, německým a čínským výrobcům.
Zavedení dovozních cel, aniž se tím zaškrtí rovněž tok myšlenek a duševního vlastnictví, připomíná snahu zabránit vodě, aby vám protékala mezi prsty, zatnutím ruky v pěst. Racionálnější přístup by akceptoval realitu jednadvacátého století. Informační revoluce změnila svět způsoby, které cla nedokážou vrátit zpět. V situaci, kdy američtí zaměstnanci soupeří s roboty doma a s levnými pracovníky v zahraničí, se narušením dovozu pouze vytvoří víc pracovních míst pro roboty.
Je potřeba obnova společenské smlouvy
Trump by měl chránit jednotlivé zaměstnance, nikoliv jednotlivá pracovní místa. Procesy globalizace jednadvacátého století jsou příliš náhlé, nevyzpytatelné a nekontrolovatelné na to, aby se dalo spoléhat na statická opatření typu cel. Místo toho musí USA obnovit svou společenskou smlouvu tak, aby američtí zaměstnanci získali spravedlivý podíl na zisku vytvářeném díky globální otevřenosti a automatizaci. Globalizace a technologické inovace nejsou bezbolestné procesy, takže vždy bude existovat potřeba rekvalifikačních iniciativ, celoživotního vzdělávání, programů podpory mobility a příjmů i regionálních transferů.
Kdyby Trumpova administrativa realizovala takovou politiku, měla by daleko větší šanci učinit Ameriku „opět velkou“ pro pracující a střední vrstvy. Globalizace vždy vytvářela více příležitostí pro nejkonkurenceschopnější zaměstnance a více nejistoty pro ostatní. Proto během poválečného období liberalizace vznikla na Západě silná společenská smlouva. V 60. a 70. letech expandovaly instituce typu odborových organizací a vlády přicházely s novými závazky dostupného vzdělání, sociálního zabezpečení a progresivního zdanění. To vše pomohlo příslušníkům střední vrstvy průběžně využívat nově vznikajících příležitostí.
V posledních dvou desetiletích se tato situace dramaticky změnila: globalizace pokračuje, avšak společenská smlouva je roztrhaná na kusy. Trumpovou hlavní prioritou by mělo být její opětovné sešití, což však jeho poradci pro obchod nechápou. Místo toho se bohužel horlivě snaží zavádět cla, která naruší mezinárodní nabídkové řetězce, dost možná povedou k obchodním válkám a pouze uspíší přesun amerického průmyslu do zahraničí.
Richard Baldwin, profesor mezinárodní ekonomie na Postgraduálním institutu v Ženevě, je autorem několika knih, z nichž nejnovější nese název The Great Convergence: Information Technology and the New Globalization (Velká konvergence: Informační technologie a nová globalizace).
Copyright: Project Syndicate, 2017.
www.project-syndicate.org