Je v eurozóně skutečně tolik ekonomických anomálií, jak se někdy tvrdí? A je její hospodářská situace opravdu tak špatná? Pokud vezmeme do úvahy některá specifika této ekonomiky, ukazuje se, že ne vždy je tomu tak.
Začněme u pohledu na nízké tempo růstu produktivity. To představuje reálný problém a vede k nízkému potenciálnímu růstu. V žádném případě ale nejde o výjimečný jev, který by byl typický jen pro eurozónu. Jak ukazuje následující obrázek, týká se i Spojených států:
Když srovnáme růst produktu na hlavu, opět zjistíme, že situace v eurozóně se od Spojených států výrazně neliší:
Je pravdou, že v eurozóně je posun k plné zaměstnanosti mnohem pomalejší než v USA. V obou ekonomikách je ovšem zřejmé, že největší počet pracovních míst vzniká v oblasti služeb a týká se zejména pozic s nižšími mzdami.
Za hlavní slabost evropské ekonomiky se často považuje nadbytek úspor. Míra úspor soukromého sektoru ovšem po roce 2010 nedosahuje nijak výjimečných hodnot a převis úspor je dán zejména nižšími investicemi. Ani v tomto případě ale nemůžeme jednoznačně hovořit o anomálii. Investice do nemovitostí se sice nacházejí ve srovnání s obdobím před rokem 2008 nízko, ale během tohoto období se tvořila realitní bublina. A mimořádně nízko nejsou ani investice korporátního sektoru, protože zhruba odpovídají nízkému potenciálu evropské ekonomiky.
Celkově tedy vidíme, že růst produktu na hlavu je v eurozóně podobný jako v USA. V obou ekonomikách dochází zejména k tvorbě hůře placených pracovních míst ve službách. A vnější přebytky nelze považovat za anomálii na straně úspor a investic. Jinak řečeno, situace v evropské ekonomice není ani zdaleka tak katastrofická, jak se někdy tvrdí, i když bezesporu vyžaduje řadu reforem.
(Zdroj: Natixis)