Hlavní ekonomický příběh současnosti se nyní v USA točí kolem plánu na změnu daňového systému. „Ten by podle návrhu republikánů zvýšil daňovou zátěž lidí s nízkými a středními příjmy a zároveň zvýšil dluhy. To vše v zájmu snížení daní placených firmami a nejbohatšími jedinci. Pokud se někdo tuto loupež vůbec snaží nějak intelektuálně ospravedlnit, pak tvrdí, že snížení daní nejbohatším nějakým zázrakem vyprodukuje obrovský ekonomický boom,“ tvrdí Paul Krugman na stránkách . A to podle jeho názoru není jediný případ „voodoo ekonomie“, který nyní lze ve Spojených státech najít.
Podle držitele Nobelovy ceny se republikáni chovají jen v zájmu těch, kteří jim nejvíce přispívají do stranické pokladny a jejich názory tak nezmění ani ekonomická teorie ani praxe. I ta přitom ukazuje, že žádný ekonomický zázrak kvůli plánovaným daňovým změnám nepřijde. Když například Clinton daně zvýšil, dostavil se i přesto boom, když Bush učinil opak, k ničemu takovému nedošlo. A Krugman tvrdí, že daňové změny nejsou jediným omylem, který se současná vláda snaží prosadit. Tím druhým jsou pokusy o deregulaci.
„Moderní finanční regulace vznikla po Velké depresi a jak je zřejmé z následujícího obrázku, následovalo období dosud nezaznamenané finanční stability. Byla tato stabilita zároveň brzdou ekonomickému růstu? Těžko. Éra efektivní regulace byla zároveň obdobím největšího poválečného boomu v USA a třiceti výjimečně dobrých let v Evropě,“ píše Krugman. Graf ukazuje vývoj frekvence bankovních krizí v zemích s vysokými a nízkými příjmy:
Nicméně v sedmdesátých letech se do popředí zájmu dostala ideologie volného trhu a zájmy velkých peněz (které onu ideologii živily). Politici dospěli k názoru, že předchozí regulační kroky škodí a nemají žádné ospravedlnění. Došlo k jejich eliminaci a navíc se začal rozvíjet neregulovaný stínový bankovní systém. Současné americké ministerstvo financí mimochodem požaduje, aby se výraz „stínový bankovní systém“ úplně přestal používat, protože prý vytváří dojem, že s ním je něco v nepořádku. Což je podle politiků s ohledem na to, co tento systém dokázal ve třicátých letech, zřejmě nefér.
Dnes již víme, jaké důsledky ona vlna deregulace přinesla. Vrátily se bankovní krize, které kulminovaly krizí roku 2008. Ta nepřišla jen tak odnikud, před ní tu byly kolapsy bank z osmdesátých let či pád LTCM v devadesátých letech. Šlo o jasné signály rostoucích rizik. Bankovnictví je samo od sebe náchylné ke vzniku paniky, která poté živí sama sebe. Pokud se jí máme bránit, musí být vytvořen systém garancí, který sebou ale zase nese riziko morálního hazardu. A na něj se musí reagovat regulací.
K tomu všemu jsou finance odvětvím, kde existuje velký prostor pro podvody a zneužívání spotřebitele, který často nechápe složitost produktů, transakcí a dokumentů. Proto přišel tzv. Dodd-Frank Act, který byl sice omezeným, ale přesto účinným pokusem o regulaci odvětví a snížení rizik. Byl úspěšný a mimo jiné snížil míru zadlužení v systému a zvýšil finanční transparentnost.
Pravice chce ovšem tuto regulaci opět zrušit. Podle ní jsou všechny předchozí pohromy důsledkem chování liberálů. Ti nějakým způsobem donutili banky, aby poskytovaly hypotéky lidem, kteří je nikdy nemohli splatit. Nebo za všechno může Fed, který měl i přes nízkou inflaci prudce zvyšovat sazby, aby omezil objem špatných úvěrů. Republikáni namísto úvah o podobných věcech prostě tvrdí, že regulace zavedená po roce 2008 brzdí ekonomiku, i když faktické důkazy jsou nulové. Důkazy pro ně nejsou důležité. Stačí víra v magický účinek toho, když se bankéřům dá volný prostor, aby dělali vše, co se jim zamane, uzavírá Krugman.
Zdroj: New York Times