Project Syndicate: Poučení ze zapomenutého amerického státního bankrotu

Jedním z nejúporněji přežívajících mýtů o Spojených státech je báchorka o tom, že federální vláda nikdy nevyhlásila neschopnost splácet vlastní závazky. Kdykoliv se v Kongresu debatuje o dluhovém stropu, opráší politici i novináři staré klišé: USA své věřitele neoškubávají.

Má to však jeden háček: není to pravda. Před několika desítkami let se totiž USA chovaly spíš jako „banánová republika“ než jako rozvinutá ekonomika, když jednostranně a retroaktivně restrukturalizovaly své dluhy. A přestože si na toto klíčové období ekonomických dějin málokdo vzpomene, dnešní vedoucí představitelé si z něj mohou vzít cenná ponaučení.

Překážka zlaté klauzule

Ve snaze pomoci USA vybřednout z velké hospodářské krize oznámil prezident Franklin Roosevelt v dubnu 1933 plány na vynětí USA ze zlatého standardu a devalvaci dolaru. To však nebylo tak snadné, jak Roosevelt předpokládal. Většina dluhových kontraktů v té době obsahovala „zlatou klauzuli“, která konstatovala, že dlužník musí zaplatit „zlatými mincemi“ nebo „ekvivalentem zlata“. Tyto klauzule byly zavedeny během občanské války jako způsob, jak ochránit investory před možným prudkým vzestupem inflace.

Pro Roosevelta však zlatá klauzule představovala překážku devalvace. Kdyby se měna devalvovala bez vyřešení tohoto smluvního problému, dolarová hodnota dluhů by se automaticky zvýšila, aby se vykompenzoval slabší směnný kurz, a výsledkem by byly hromadné bankroty a obrovský růst veřejného dluhu.

V zájmu vyřešení tohoto problému schválil Kongres 5. června 1933 společnou rezoluci, která anulovala veškeré zlaté klauzule u minulých i budoucích kontraktů. Tím se otevřely dveře devalvaci – a politickému zápasu. Republikáni byli zděšeni, že se hazarduje s pověstí země, zatímco Rooseveltova administrativa tvrdila, že rezoluce neznamená „zneplatnění smluv“.

Třicátého ledna 1934 byl dolar oficiálně devalvován. Cena zlata se vyšplhala z 20,67 dolaru za unci (což byla cena platná od roku 1834) na 35 dolarů za unci. Držitelé cenných papírů chráněných zlatými klauzulemi vcelku pochopitelně prohlašovali, že jejich zrušení je protiústavní. Byla podána řada žalob a čtyři z nich se nakonec dostaly až k Nejvyššímu soudu. Soudci v lednu 1935 posuzovali dva případy týkající se soukromých dluhů a dva případy, v nichž figurovaly státní dluhopisy.

Rozhodnutí soudu

Základní otázka zněla ve všech případech prakticky stejně: měl Kongres právo změnit smlouvy se zpětnou platností?

Osmého února 1935 oznámil Nejvyšší soud své nálezy. Ve všech případech rozhodli soudci poměrem hlasů 5:4 ve prospěch vlády – a proti investorům požadujícím odškodnění. Podle většinového názoru se Rooseveltova administrativa směla odvolat na „nezbytnost“, a ospravedlnit tak zneplatnění smluv, pokud tím pomohla vysvobodit ekonomiku z velké hospodářské krize.

Soudce James Clark McReynolds, jižanský právník, který během prvního prezidentského působení Woodrowa Wilsona působil jako ministr spravedlnosti, sepsal odlišné stanovisko – stejné pro všechny čtyři případy. V krátkém prohlášení pak hovořil o posvátnosti smluv, o vládních závazcích a o neuznávání vlastních povinností pod zástěrkou práva. Své vystoupení zakončil silnými slovy: „Padla na nás hanba a ponížení. Můžeme spolehlivě očekávat morální a finanční chaos.“

Většina Američanů na tuto epizodu zapomněla – kolektivní ztráta paměti milosrdně překryla událost, která je v rozporu s obrazem země, kde má vláda zákona vždy navrch a smlouvy jsou posvátné.

Ponaučení pro současnost

Dobří právníci si však tuto epizodu pamatují dodnes; když advokáti obhajují země procházející státním bankrotem (například Venezuelu), odvolávají se právě na rozhodnutí z roku 1935. A protože stále větší počet vlád čelí novým dluhovým nástrahám (jako jsou nekryté závazky spojené s penzijním a zdravotnickým systémem), může se tento argument začít objevovat častěji.

Podle nedávných odhadů činí nekryté závazky americké vlády závratných 260 % HDP – přičemž tato částka nezahrnuje konvenční federální dluh a nekryté závazky státních vlád a místních samospráv. Navíc to není jen americký problém; v mnoha zemích rostou penzijní a zdravotnické závazky a snižuje se schopnost je umořovat.

Klíčová otázka tedy zní, zda se vlády snažící se zpětně upravit obsah smluv mohou znovu odvolat na právní argument „nezbytnosti“. Zrušení zlatých klauzulí v roce 1933 poskytuje dostatek právních a ekonomických důvodů, proč o této možnosti uvažovat. Americký Nejvyšší soud se k argumentu o „nezbytnosti“ přiklonil už jednou. Není až tak bláhové věřit, že by se to mohlo stát znovu.

Autor: Sebastian Edwards je profesorem mezinárodní ekonomie na Kalifornské univerzitě (UCLA) a autorem nedávné knihy American Default: The Untold Story of FDR, the Supreme Court, and the Battle over Gold (Americký státní bankrot: Nikým nevyprávěný příběh o F. D. Rooseveltovi, Nejvyšším soudu a bitvě o zlato).

Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org