Jedním z ústředních problémů, s nimiž se potýkají rozvinuté světové ekonomiky, je zpomalující se růst. V posledních deseti letech dosahovala tempa růstu ve vyspělých ekonomikách v průměru 1,2% oproti průměrným 3,1% v předchozích 25 letech.
Dějiny ukazují, že společnosti s pomalejším hospodářským růstem mohou být méně štědré, méně tolerantní a méně inkluzivní. Rozumí se tedy samo sebou, že uplynulé desetiletí loudavého růstu přispělo k vzestupu ničivé formy populistického nacionalismu, který zapouští kořeny ve stále vyšším počtu zemí.
A stejně jako v temnějších dekádách dvacátého století nabírá i dnešní nacionalismus podobu silnějšího odporu vůči imigraci a – v menší míře – volnému obchodu. A co je ještě horší, dnešní toxický nacionalismus prohloubí hospodářské zpomalení, které stálo za jeho vznikem.
Imigrace přispívá k hospodářskému růstu
Otázka, zda se nám podaří obrátit tento začarovaný kruh v blahodárný cyklus – tedy ve stav, kdy zvýšená otevřenost přiživuje rychlejší růst –, bude přinejmenším zčásti záviset na tom, abychom učinili imigraci slučitelnější s inkluzivními formami nacionalismu.
Ekonomické argumenty v této otázce jsou zřejmé: imigrace výrazně přispívá k hospodářskému růstu. Přistěhovalectví je navíc větší nutností než kdykoliv dříve, jelikož populace stárne a nižší porodnost ve všech vyspělých ekonomikách vytváří penzijní boom bez odpovídající základny rodilých zaměstnanců v produktivním věku, kteří by ho financovali.
Například v Japonsku se počet práceschopných obyvatel snižuje už od roku 1995. V Evropské unii představovali imigranti v letech 2000 až 2010 70% přírůstku pracovní síly. A ve Spojených státech je imigrace hlavním důvodem, proč objem pracovních sil bude nadále růst; kdyby se USA opíraly pouze o rodilé zaměstnance, objem pracovních sil by se i zde snižoval.
Rychlejší růst je přínosný také v případě, kdy musí podporovat početnější populaci, jelikož pracující imigranti platí daně, které pomáhají živit penzisty. Obecně je mnohem lepší být rychle rostoucí zemí s pulzující a rozšiřující se populací než státem s klesajícím počtem obyvatel, jako je Japonsko.
Vedle rozšiřování objemu pracovní síly navíc imigranti ženou vzhůru i HDP na obyvatele, poněvadž zvyšují produktivitu – tedy množství vyprodukované každým pracovníkem. Důvodem je, že imigranti bývají mnohem podnikavější a zakládají nové firmy.
Například v Německu založili v roce 2015 držitelé zahraničního pasu 44 % nových firem. Ve Francii OECD odhaduje, že imigranti vykazují o 29 % více podnikatelské činnosti než rodilí pracovníci, což odpovídá průměru celé OECD. A v USA si imigranti nechávají vystavovat patenty 2-3 krát častěji než rodilí Američané, přičemž z jejich inovací těží i neimigranti.
Nelze pochybovat o tom, že imigranti zvětšují celkový koláč; jak ovšem ovlivňují způsob jeho rozdělování? Tady už důkazy nejsou tak zřejmé. Každopádně existují vítězové i poražení. V průměru však dostupné důkazy naznačují, že imigranti nesnižují mzdy rodilých zaměstnanců. Spíše je pravděpodobnější, že mzdy celkově zvyšují.
Jedna nedávná studie z Francie například zjistila, že každé zvýšení podílu imigrantů na celkové zaměstnanosti v určitém départementu o 1% zvýší mzdy rodilých zaměstnanců o 0,5%. Zdá se, že vedle příspěvku k velikosti a produktivitě pracovní síly imigranti mnohdy také doplňují kvalifikaci rodilých zaměstnanců a pomáhají jim k vyššímu výdělku.
Země se kulturně mění
Mým profesionálním zaměřením je ekonomie, takže kladu důraz na roli růstu. To však zjevně není jediný faktor v pozadí vzestupu populistického nacionalismu. Také skutečnost, že se rozvinuté země kulturně mění, má jistý význam, možná ještě větší. Například v USA se podíl osob narozených v zahraničí na celkové populaci zvýšil z 5% v roce 1960 na dnešních zhruba 14%. Jak ve své podnětné nové knize The People vs. Democracy poznamenává Yascha Mounk z Harvardovy univerzity, je to nejvyšší podíl od posledního velkého protipřistěhovaleckého vzedmutí v USA: od kampaně „žlutá hrozba“ z počátku 20. století.
V jiných rozvinutých zemích jsou trendy podobné, ba leckdy i dramatičtější. Například ve Švédsku se podíl osob narozených v zahraničí zvýšil ze 4% v roce 1960 na dnešních 19%, což je mnohem výraznější posun než v USA.
V oblasti imigrace stojí všechny země před závažnou volbou. Mohou se vydat exkluzivnější cestou a zaplatit za to ekonomickou cenu, anebo mohou sklízet ekonomické plody spojené s větší otevřeností. Ačkoliv však veřejná politika může napomoci k realizaci těchto přínosů, neměli bychom ztratit ze zřetele jejich politická a ekonomická omezení.
Odhlédneme-li od politických řešení, potřebujeme rovněž vzbudit kulturní očekávání, že imigranti nepřinesou jen rozmanité perspektivy, ale také se přimknou k nové zemi jako občané. To znamená, že budou hovořit jejím jazykem, ctít její národní tradice a také – jak jsem viděl na vlastní oči, když jsem o těchto otázkách diskutoval na Les Rencontres Économiques ve francouzském Aix-en-Provence – fandit národnímu fotbalovému týmu.
Právě na takové vizi imigrace a inkluzivního nacionalismu bychom měli zejména v USA pracovat – včetně kvalitnějšího fotbalového týmu.
Jason Furman, profesor praxe hospodářské politiky na Harvardově Kennedyho fakultě, působil jako šéf rady ekonomických poradců amerického prezidenta Baracka Obamy.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org