Za vrcholného středověku, od jedenáctého do třináctého století, nevolníci ve Francii neměli žádná vlastnická práva. Leníci naopak museli většinu své produkce odevzdat místnímu šlechtici (seigneur), který po jejich smrti mohl půdu zabavit („mainmorte“). Na oplátku získávali služby jako ochranu před střety a právo využít mlýn nebo vesnickou pec. Nezbývalo jim nic jiného: ustoupit od dohody a třeba si postavit vlastní mlýn by bylo přísně zakázáno. Toto dynamické uspořádání – které přetrvalo až do francouzské revoluce, kdy rolníci získali plná vlastnická práva – silně připomíná dnešní vztahy zákazníků s internetovými firmami.
V nynějším věku digitálního feudalismu nemáme mnoho na vybranou než jedním kliknutím souhlasit s neproniknutelně dlouhými a spletitými soubory obchodních podmínek, které nás podrobují neustálému dohledu ze strany platforem, jež používáme. Tyto platformy shromažďují naše osobní údaje a prodávají je řadě dalších aktérů, včetně reklamních společností, které nám pak mohou předkládat cílenou inzerci.
Pro internetové firmy je to velice lukrativní praxe: očekává se, že hodnota osobních údajů uživatelů do roku 2020 dosáhne 8 % evropského HDP. Na oplátku firmy digitálním nevolníkům, kteří produkují data, nabízejí „služby zdarma“, jako třeba sociální média.
Nejedná se o „ekonomiku sdílení“, nýbrž o optimalizovanou těžařskou ekonomiku, založenou na téměř nekonečné dostupnosti suroviny (našich osobních údajů), která na úkor spotřebitelů obohacuje hrstku společností. A tak jako ekonomika vrcholného středověku je zralá na revoluční proměnu skrze vlastnická práva.
Vlastnická práva chrání a posilují jednotlivce už tisíce let a vyvíjejí se společně s technikou. Například revoluční vynález knihtisku přinesl práva duševního vlastnictví (díky, pane Beaumarchais) a průmyslová revoluce široce zavedla patentový systém. Digitální revoluce musí přinést právo na vlastnictví osobních údajů, zahrnující klasické prvky vlastnických práv: usus (používám své údaje, jak já chci), abusus (ničím své údaje, jak já chci, bez jakékoliv vrtošivého „práva být zapomenut“) a fructus (prodávám své údaje za účelem dosažení zisku, pokud já chci).
Vlastnictví osobních údajů by podnítilo vznik trhu s takovými daty a někteří z 3,5 miliardy uživatelů internetu na světě by si za sdílení svých údajů nárokovali úplatu, úměrně k hodnotě, již vytvářejí. Jiní uživatelé by před ziskem dali přednost soukromí a platili by spravedlivou tržní cenu za anonymní využití služby. Právě na to nedávno narážela americká manažerka v oblasti technologií Sheryl Sandbergová, když nadnesla, že úplné vyvázání se ze souhlasu se shromažďováním údajů na by bylo „placeným produktem“.
Změna by to byla zásadní a praktické obtíže by bylo možné překonat pomocí stávajících technických řešení. Na pomoc se správou dat by například každý uživatel mohl mít „chytrý účet“, který by uchovával informace a smluvní podmínky k jeho používání. Co se týče cenotvorby, zřejmě by se objevili zprostředkovatelé, aby jménem milionů uživatelů jednali přímo s velkými platformami, což by postupem času vedlo ke vzniku řádného trhu.
Účinná legislativní realizace práva na vlastnictví osobních údajů bude jistě pracná. Přesto vlastnictví osobních údajů zůstává rozumnějším a realističtějším řešením než jiné přístupy, které zatím byly předloženy, například právo na „informační sebeurčení“, jak konstatoval německý Ústavní soud v roce 1983.
Potenciální přínosy toho, že jednotlivci dostanou větší moc nad svými digitálními životy, přesahují ekonomickou spravedlnost. Takový systém by mohl také destruovat tolik kritizované „sociální bubliny“, jež se vyvinuly v důsledku algoritmů sociálních médií, které uživatelům zobrazují obsah posilující jejich stávající předsudky a přesvědčení. V tomto smyslu by vlastnictví osobních údajů mohlo pomoci zmírnit nebezpečnou politickou polarizaci, která dnes postihuje mnoho zemí.
V současnosti vlastnictví osobních údajů neuznává ani jediná právní soustava. Myšlenka se ale prosazuje po celém světě.
Brittany Kaiserová – bývalá vysoká manažerka Cambridge Analytica, společnosti, která údajně zneužívala údaje uživatelů a dalších platforem k ovlivňování politických kampaní – teď prosazuje, aby lidé ke svým datům přistupovali jako k majetku, stejně jako ke svým domům. Vlastnictví domu z vás nedělá hrabivého spekulanta s nemovitostmi; umožňuje vám plnou účast v tom, co filozof John Rawls nazval „vlastnickou demokracií“. Pro data platí totéž.
Mnou vytvořený think tank GenerationLibre vydal ve Francii 150stránkovou zprávu o vlastnictví osobních údajů, která vyvolala bouřlivou veřejnou debatu. Na evropské úrovni tu je Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), které nedávno vešlo v účinnost a které je základem pro vlastnická práva, neboť zaručuje přenositelnost osobních údajů.
Ve Spojených státech spisovatel a badatel E. Glen Weyl, společně s legendárním průkopníkem virtuální reality Jaronem Lanierem a ostatními nedávno nadnesli, že by se k datům mělo přistupovat jako k práci (a podle toho je odměňovat). [Já bych raději k datům přistupoval jako ke kapitálu, protože mají původ v naší vlastní osobnosti, ale jedná se v podstatě jen o sémantický rozdíl.] Na praktické úrovni zase rostoucí počet startupů vyvíjí služby ke zpeněžení dat.
Historik Yuval Noah Harari ve svém bestselleru Homo Deus předpovídá příchod „dataismu“, kde je svobodná vůle osobnosti obětována na oltář algoritmu. Lidstvo ale nemusí být vydáno na milost datovým tokům. Zavedení vlastnictví osobních údajů by mohlo posílit samotný pojem individuality a upevnit liberální hodnoty, jež naší civilizaci dosud zajišťovaly úspěch.
Gaspard Koenig je filozof a zakladatel a prezident GenerationLibre.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org