Američtí senátoři Charles Schumer a Bernie Sanders navrhují, aby firmy, které hodlají provádět odkupy svých akcií, museli nejdříve splnit některé podmínky. To jest, aby vyplácely mzdy, které dosahují minimálně 15 dolarů na hodinu, poskytovaly sedm dní placené dovolené pro případ nemoci, a poskytovaly lepší penzijní a zdravotní zabezpečení. Shodou okolností se tato informace objevila pár hodin poté, co jsem tu v souvislosti s příjmovou nerovností v USA a některých dalších zemích psal, že „situace je vážná“. Očividně tak moc, že může přímo souviset i s dalším vývojem na trhu.
S odkupy opatrně
Nejdříve si připomeňme, že odkupy hrají na poptávkové straně trhu již řadu let velmi významnou roli, podle některých studií dokonce svým významem z hlediska likvidity a poptávky předčí celé kvantitativní uvolňování Fenu. V posledních měsících k tomu zřejmě ještě znatelně přispělo i snížení daňové zátěže amerického firemního sektoru. Na nabídkové straně trhu (tedy u samotných společností), jde pak „jen“ o to, zda odkupy prospívají maximalizaci hodnoty firem a akcií, či zda již spíše nejsou ku škodě zdraví dané společnosti. V extrému jsou pak jen bláhovým pokusem o krátkodobé potěšení akcionářů v době, kdy firma na odkupy nevydělává, musí se kvůli nim nadměrně zadlužovat a sama si tak podráží nohy. Nejde ale o hypotetický případ, takové firmy občas najdeme. Na úrovni celého trhu je v této oblasti podle mne situace smíšená, ale obecně z hlediska zdraví firemních rozvah moc velkým zastáncem odkupů nejsem. Jasnou výjimkou jsou jen společnosti, které nahromadily hromadu hotovosti a není důvod, proč jí dál držet v rozvaze.
Když jsem tedy zaregistroval, že existuje nějaký návrh na omezení odkupů, napadlo mě, že možná půjde o pokus limitovat je právě u společností, které je provádí vyloženě hazardním způsobem. Tedy u těch, které jsou vysoce zadlužené, jejich ziskovost trpí, zlepšení je v nedohlednu a jejich management se snaží uspokojit akcionáře tím, že za poslední zbytky hotovosti odkupuje akcie. Což je samozřejmě to nejhorší, co by mohl udělat. Takže se uvažuje o tom, že by stát reguloval běžné firmy podobně, jako banky. Nebo možná američtí zákonodárci přišli s nějakým převratným nápadem jak stimulovat firmy, aby namísto odkupů více investovaly. Jenže jak se ukázalo a jak jsem zmínil výše, onen návrh je o něčem úplně jiném.
Odkupy jako páka na nerovnost?
V pár předchozích úvahách jsem už naznačil, že prohlubující se příjmová a celkově ekonomická nerovnost může v principu vznikat buď při dobře fungujícím trhu, nebo v případě, že je trh znásilňován, zneužíván. Pokud by platila spíše druhá možnost, je to vlastně lepší, protože stačí „jen“ tomuto zneužívání zabránit. V tuhle chvíli se kloním k tomu, že tato druhá oblast skutečně přináší podstatné, ne-li rozhodující škody. V minulém příspěvku jsem v této souvislosti hovořil o zneužívání dominantní tržní pozice velkých korporací (a to jak na jejich výstupní, tak na jejich vstupní části výrobně prodejní vertikály). Souvisejících témat by se ale našlo více a jedním z nich je moc a pozice velkých bank a finančních institucí, včetně známého a moc se nelepšícího problému TBTF (příliš velké na to, aby padly).
Jistě nejde o frikce a problémy, které by se řešily jednoduše. Nicméně třeba to, že během krize a po ní byla největší pomoc poskytnuta těm, kteří ke vzniku krize aktivně přispívali, je těžko zpochybnitelné. Podobné znásilňování trhu pak hraje (opět) do karet nejbohatšímu 1 %, či 0,1 %, a střední třída se na to může jen dívat. A pak se v podstatě přirozeně objevují podobné návrhy, jak ten od pánů Schumera a Sanderse.
Nejde přitom ještě ani zdaleka o nějaký extrém. Jak jsem uvedl, mnoha společnostem by dokonce prospělo, kdyby s odkupy přestaly (i když trh by na to ve své občasné krátkozrakosti asi reagoval negativně, na což ukazují i komentáře z Wall Street). A pokud by se vše posunulo k nějaké nové rovnováze „méně odkupů, vyšší mzdy“, mohlo by to firmy „oklikou“ donutit i k vyšším investicím. To proto, že právě růst mezd je často jednou z nejlepších motivací pro inovace, automatizaci a podobně. Vyšší odměny by se projevily i na zdraví spotřebitelské poptávky a na návrhu můžeme ocenit i to, že se snaží mzdy podpořit bez toho, aby penězovody prošly státní mašinérií.
Nicméně výše uvedené je to nejoptimističtější nové ekvilibrium, které asi vymyslíme a hlavně se s ohledem na předchozí řádky obávám, že jde stále o řešení vedlejších věcí. Tudíž zbytečný byrokratický zásah/návrh a kosmetická změna v situaci, kdy jádro problému leží někde jinde. Alespoň doufám.