Čínský produkt roste, spokojenost lidí klesá a nejšťastnějším městem na světě je Lhasa

Štěstí a spokojenost představují v Číně rozporuplné téma. Tvrdí to The Economist s tím, že na to ukazuje například World Happiness Report, podle kterého se Čína v žebříčku spokojenosti svých obyvatel dostala ze 150 zemí na 86. místo. Tedy níž než například Rusko a dokonce i válkou sužovaná Libye. Podle některých teorií jde o odraz systému, který je postaven na „nesentimentální dohodě mezi těmi, kteří vládou, a zbytkem společnosti“. Ta si užívá plody ekonomického růstu, ale nesmí protestovat ohledně jeho nákladů, které zahrnují vše od znečištění životního prostředí až po prudce se zvyšující nerovnost. Podle tohoto pohledu je hlavním cílem čínské vlády další ekonomická expanze s tím, že materiální zisky „udrží společnost na uzdě“. The Economist nicméně dodává, že tato teorie je sice rozšířená, ovšem také mylná.

Sinoložka Gerda Wielander a její kolega Derek Hird se zabývali tím, kolik času čínská propaganda věnuje přesvědčování společnosti, že se jí díky komunismu vede dobře a že lidé žijí smysluplné životy. Dospěli k závěru, že propagandistická snaha je v této oblasti mimořádná a důvodem je právě to, že samotný růst spokojenost příliš neovlivní. Je to zřejmé i z toho, že mezi lety 1990–2015 vzrostl čínský produkt na hlavu více než pětkrát, ovšem míra spokojenosti se prudce propadla. Nejnižších úrovní dosáhla v letech 2000–2005, tedy v době nejrychlejšího tempa růstu.

Podle vědců se zdá, že spokojenost čínské společnosti nejvíce koreluje s dvěma proměnnými: S vývojem nezaměstnanosti a otevřeností systému sociální podpory. Největší nespokojenost tak ve společnosti panovala v době vyšší nezaměstnanosti, když zároveň kolaboval zmíněný systém. Došlo k tomu právě v letech 2000–2005, kdy probíhala restrukturalizace státem vlastněných firem. Velkou roli pak hraje i skutečnost, že lidé, kteří se přesouvají z venkova do měst, se tam necítí být tak spokojení jako ti, kteří ve městech žijí již dlouhou dobu. A zdá se, že jejich spokojenost je dokonce nižší než u obyvatel, kteří zůstali na venkově. Detailnější pohled pak ukazuje, že právě tito lidé mají obvykle ta nejhorší zaměstnání a nejhorší vyhlídky.

The Economist tvrdí, že čínská vláda si je podobných problémů již dlouho dobře vědoma. A snaží se je řešit propagandou, která má tvrdší i měkčí formu. Příkladem té první je opakované vyhlašování hlavního města Tibetu Lhasy za nejšťastnější město v zemi. Do druhé skupiny patří hesla o tom, že rodiny posilují tradiční hodnoty a jejich prosperita se zvyšuje díky jejich věrnosti k „velké rodině čínského národa“. The Economist dodává, že čínská vláda správně tuší, že samotný ekonomický růst není pro spokojenost lidí dostatečný. Řeší to tím, že lidem říká, že jsou „xingfu“. Tedy šťastní a požehnaní.

Zdroj: The Economist