Rok poté, co vyvolal návrh spotřební daně z pohonných hmot protesty gilets jaunes (žlutých vest), čelí Francie další krizi, tentokrát kvůli penzijní reformě. Masové demonstrace už trvají déle než 50 dní a nepolevily ani na Vánoce a na Nový rok. Stávky narušily provoz francouzských státních drah (SNCF) a také autobusové a podzemní sítě RATP, což těmto firmám způsobilo ztrátu přesahující miliardu eur. Dopravní stávka sice skončila, ale konfrontace zdaleka ne.
Penzijní reformy navrhované francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem jsou dalekosáhlé a zároveň potřebné. V současném systému mandatorních penzí existuje spousta výpočtů, které určují výši penze a podstatně se liší podle oboru a povolání. Celý systém je výsledkem dlouhodobého historického procesu zaměřeného na poskytování sociální ochrany ve stáří na základě převažujících principů z éry bezprostředně po druhé světové válce.
Návrhy Macronovy vlády jsou smělé. Jejich cílem však není narušení průběžného systému a stejně tak nepodkopávají obecnější princip mezigenerační solidarity. Celkové penzijní platby za daný rok se budou stále financovat z příspěvků na sociální zabezpečení odvozených z příjmů aktivních zaměstnanců v tomtéž roce. Minimální věk odchodu do důchodu ve výši 62 let, který byl naposledy stanoven v roce 2010, prozatím zůstane v platnosti. A nový systém bude stát přibližně 14 % HDP (což je mnohem více než ve většině jiných evropských zemí).
Macronovy návrhy „systémové“ přestavby se však diametrálně liší od předchozích reforem, jejichž hlavním cílem bylo vybalancovat účetní rozvahu úpravou určitých „parametrů“ napříč 42 stávajícími penzijními schématy. Nový program by vytvořil univerzální systém, v němž by – jak Macron uvedl – „příspěvek ve výši jednoho eura poskytl stejná práva všem“. Táž pravidla by platila pro všechny pracující osoby bez ohledu na povolání či formu zaměstnání. A výše příspěvku by zůstala stejná pro celkové příjmy do výše až 120 000 eur ročně a zajišťovala by minimální měsíční penzi ve výši 1000 eur i těm, kdo celou kariéru pracovali za minimální mzdu.
Je zřejmé, že reforma by vyžadovala postupnou eliminaci speciálních penzijních plánů, díky nimž dnes mohou například někteří zaměstnanci železnice odcházet do důchodu o deset let dříve než většina jiných zaměstnanců. Vláda je odhodlaná tato privilegovaná schémata ve jménu rovnosti utlumit, avšak souhlasila s velmi pozvolným přechodem, takže 60 % současných zaměstnanců, na něž se změny vztahují, by jimi nebylo dotčeno.
Panuje všeobecná shoda, že nejtransparentnější variantou je systém založený na bodech, protože dávky se přímo odvíjejí od příspěvků, což u schémat základní penze neplatí vždy. Systém jako takový zvyšuje mobilitu pracovních míst a lépe odpovídá realitě na trhu práce. Vláda může přidělovat dodatečné body, a tím podněcovat hladší integraci jiných přerozdělovacích schémat, jako jsou přídavky na děti, příspěvky v nezaměstnanosti nebo minimální měsíční penze.
Reforma výpočtu dávek však změní nárokové dávky, které někteří příjemci pobírají. Stále je otázkou, které skupiny a jak na to nejvíce doplatí, což přispívá k všeobecné atmosféře nedůvěry. Nejhlasitěji se logicky ozývají ti, kdo nejvíce těží z privilegovaných schémat. Reforma se však dotkne i mnoha státních zaměstnanců – v neposlední řadě učitelů, protože jejich dávky se budou počítat z průměrného platu za celý život, nikoliv z příjmu v době odchodu do penze.
Tato pilulka je o to nestravitelnější, že francouzský premiér Édouard Philippe trvá na tom, aby reformní balík obsahoval i nový „rovnovážný věk“ 64 let (bude zaveden v roce 2027), jenž by snížil penze lidem, kteří odejdou do předčasného důchodu, a naopak je zvýšil těm, kdo odchod do důchodu odloží. Philippe má právem obavy z finanční udržitelnosti celého systému. Zdá se však, že prosazováním tohoto opatření porušuje předchozí Macronův slib, že věk odchodu do důchodu zůstane na úrovni 62 let. V důsledku toho se Francouzská demokratická konfederace práce (CFDT), což je hlavní odborová centrála, obrátila proti vládě a vynutila si další kolo jednání. Philippe nakonec svůj návrh stáhl pod podmínkou, že do tří měsíců začne tuto finanční otázku řešit zvláštní konference.
Úkol je dnes jasný. Vláda musí překonat odpor k širšímu reformnímu balíku, aniž by ustoupila ze zásad univerzality a rovnosti. V otázce přechodného období konstatovala, že nová ustanovení se budou týkat pouze zaměstnanců narozených v roce 1975 a později. Zároveň souhlasila s výjimkami pro předčasné odchody do důchodu u osob vykonávajících náročná a nebezpečná povolání a možná nabídne dodatečné kompenzace učitelům a několika dalším skupinám. Žádná z těchto změn reformní program nezjednoduší; jsou ovšem nezbytné.
Rozsáhlejší krize kolem penzijní reformy odráží dlouhodobá štěpení uvnitř francouzské společnosti. Současný konflikt vykazuje rysy obvyklého střetu mezi těmi, kdo nesou zodpovědnost za reformu stávajících institucí, a lidmi bojujícími za zachování svých údajně nezadatelných práv. Zároveň odhaluje roztržku na levici mezi odborovými centrálami, které reformní návrhy šmahem odmítají, a odbory otevřenými jednání.
Radikálnější odbory chápou tento boj jako součást širšího ideologického zápasu proti ekonomickému neoliberalismu. V souladu s tím podezírají Macronovu vládu, že usiluje o fondový systém. Umírněnější odbory připouštějí (byť ne veřejně), že demografická realita – prodlužující se střední délka života, snižující se porodnost – vyšší věk odchodu do důchodu vyžaduje.
Veřejné mínění je odrazem tohoto štěpení. Veřejnost podporuje princip rovnosti, ale k navrhovaným změnám je skeptická. Protože má tolik francouzských občanů zájem na zachování statu quo, demonstranti se těší dosti silné veřejné podpoře. Vláda do budoucna čeká, až lidé dojíždějící do zaměstnání a další občané využívající veřejnou dopravu ztratí s výpadky služeb trpělivost. Stávky nemohou trvat věčně.
Vláda nakonec disponuje parlamentní většinou, díky níž dokáže reformní balík prosadit – byť možná v podobě zahrnující několik ústupků, které sníží jeho celkovou konzistentnost. Macron však založil kampaň na slibu reforem, a proto si teď nemůže dovolit toto úsilí vzdát. A Francie také ne.
Autor: Raphaël Hadas-Lebel, bývalý prezident sociální komory Conseil d'État (Státní rady), předsedal v letech 2006 až 2015 Conseil d’orientation des retraites (Penzijní konzultační radě).
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org