Poučný příběh švýcarského franku

Letošní situace ve světě s sebou nese to, co bychom mohli nazvat explozí rozvah centrálních bank. Ta na jednu stranu nepřekvapivě vyvolává obavy z inflace a destrukce měn. Na stranu druhou je ale podle mne dobré mít na paměti, že ani historicky, ani teoreticky zdaleka neplatí, že růst rozvahy centrální banky rovná se automaticky vysoká inflace a/nebo destrukce měny. Pokud by tomu tak bylo, musel by například švýcarský frank už být na trzích někde na úrovni dolaru. Ovšem toho zimbabwského. I proto je podle mne ohledně podobných témat namístě klid.

V pátek jsem tu ukazoval graf porovnávající velikost rozvah centrálních bank v dlouhé řadě zemí. Pokračováním tohoto grafu může být ten následující, který u Fedu, ECB, Bank of Japan a švýcarské SNB ukazuje, jak jsme se k současným nafouknutým rozvahám dostali:

Zdroj: Twitter

SNB má rozvahu k produktu zdaleka největší již více než deset let. O nějaké destrukci švýcarského franku ale těžko hovořit (i když i zde podobné názory zaznívají). Kauzalita je obrácená – síla a status bezpečného přístavu, který frank má, vedou k tomu, že rozvaha centrální banky roste. Protože SNB se snaží nedopustit posílení franku na úrovně, které by ohrozily domácí ekonomiku. V květnu tak například guvernér SNB hovořil i o tom, že SNB nemá jinou alternativu, než držet negativní sazby, protože bez nich by frank byl ještě více atraktivní a prudce by posiloval.

Ve Švýcarsku kvůli mohutnému tisku peněz nezvedá hlavu ani vysoká inflace, naopak. Jak to? Odpověď je na té základní úrovni jednoduchá: Rozvaha centrální banky a peněžní nabídka rostou v době, kdy roste poptávka po penězích (nebo přesněji řečeno „protože“ roste tato poptávka). Na to vše pak můžeme namítnout, že Švýcarsko je dost speciální případ, ale úplně stejný mechanismus „nabídka vždy relativně k poptávce“ je třeba i za následujícími dvěma grafy. Ty popisují naprosto odtržený vývoj peněžní nabídky a inflace v USA a eurozóně:

Zdroj: Twitter

Graf nese celkem populární nadpis, který „vyvrací“ Friedmanovo tvrzení, že inflace je vždy monetárním jevem. Fakticky z mého pohledu vyvrací jen příliš zjednodušený pohled na to, co je to „monetární jev“. Pokud vezmeme do úvahy i poptávku po penězích, jde o něco trochu jiného a tak záhadný (ex post) už není ani v grafech popsaný odtržený vývoj inflace a peněžní nabídky.

K uvedenému toho lze samozřejmě dodat mnoho. Mým cílem zde bylo jen po čase opět pomoci k většímu klidu těm, kteří se nechtějí oddávat hyperinflačním a kolapsovým úvahám. Pokud by měla přijít dlouhodobě vysoká inflace, musely by centrální banky v principu ztratit kontrolu nad monetárními brzdami. To znamená:

Že by jim brzda byla fakticky odňata, čímž se rychle dostáváme na pole politické. Nebo by brzdy ztratily z technického hlediska – nefungovaly by. Zde je podle mne ale dobré mít na paměti, že monetární brzdy jsou svou funkčností obvykle mnohem účinnější, než šlapání na plyn. Jinak řečeno, na provázek se těžko tlačí, ale tahá se za něj lépe. Mají tyto dvě popsané inflační možnosti nulovou pravděpodobnost? Asi ne. Co to tedy vše dnes uzavřít s tím, že to nakonec bude tak, jak budeme sami chtít?