Česká republika se z plánované ekonomiky se značným infrastrukturním a investičním deficitem proměnila v moderní tržní ekonomiku se stabilním finančním systémem a dostatečným právním základem. To však neznamená, že je možné rezignovat na výzvy, jež před tuzemským hospodářstvím stojí. Jde o koncentraci výroby a exportu na automobilový průmysl, extrémně vysoký podíl firem pod zahraniční kontrolou, procykličnost fiskální politiky a nepřipravenost na stárnutí populace. Z těchto rizik se mohou stát podobné překážky, před nimiž stála země před 30 lety v podobě nutnosti transformovat ekonomiku. Vydáváme vybrané díly seriálu 30 let transformace, připraveného čtk. Autorem druhého textu je bývalá členka bankovní rady ČNB a dnešní šéfka Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová:
V uplynulých třech desetiletích prošla česká ekonomika řadou změn, ačkoli se její zásadní charakter nezměnil. Vždy patřila, patří a bude patřit mezi ekonomiky menšího až středního rozměru, s limitovanou surovinovou základnou, jejíž těžiště tvoří obchodní potenciál zboží a služeb.
Rozpad RVHP na přelomu 80. a 90. let minulého století představoval přelom, který přinesl šanci i riziko zapojení do mezinárodních obchodních vztahů. Po desetiletích, která deformovala českou ekonomiku pro potřeby RVHP, se český vývoz potřeboval uplatnit na náročnějších trzích západní Evropy a vyspělého světa.
Hospodářský výkon je obecně charakterizován ukazatelem hrubého domácího produktu. V roce 1990 dosáhl HDP 675 miliard korun, v roce 2019 5749 miliard korun, což je 8,5násobek. Ve stálých cenách roku 2015 činila výše HDP 2,964 miliardy korun, v roce 2019 pak 5,267 miliardy, což dělá růst o 77,7 procenta.
90. léta: propad a ožívání, dotování importu, měnová krize
Prvních pět let transformace bylo ve znamení hlubokého propadu. V roce 1991 poklesl HDP o více než 10 procent, na úroveň roku 1990 se vrátil teprve v roce 1996. Během let 1992 a 1993 už ekonomika tak prudce neoslabovala, nicméně ožívat a fungovat jako tržní hospodářství začala až v období 1994 až 1995.
Tažena byla zejména domácí poptávkou, a to spotřebitelskou a investiční. Nasycena nebyla, což se projevilo v masivním růstu dovozu financovaného úvěry. Průměrné tempo růstu úvěrů dosáhlo v letech 1994-1997 přibližně 14 procent. Situace vyústila do rychlého prohlubování zahraniční nerovnováhy obchodní bilance, běžného účtu i celé platební bilance.
Od počátku roku 1996 budil deficit běžného účtu obavy ohledně udržitelnosti vnější rovnováhy, protože zpomaloval příliv zahraničního kapitálu. Negativní tendence kulminovaly na přelomu let 1996 a 1997: růst se zpomaloval, deficit běžného účtu se prohluboval, zpřísňovala fiskální i měnová politika. Současně se investoři začali stahovat z řady rozvíjejících se ekonomik kvůli krizi v Asii a nákaza se přelila i do Česka, když v květnu 1997 nastal spekulativní útok na českou měnu. Tato měnová krize může být zpětně hodnocena jako dno prvního hospodářského posttransformačního cyklu.
2000-2007: zahraniční investice jako motor růstu
Po konsolidaci vnější nerovnováhy a finanční nestability začala ekonomika pozvolna ožívat na přelomu let 1999 a 2000. Znovu se však objevily otázky, zda půjde o růst položený na zdravých základech, či vyvolá nové nerovnováhy. Základním problémem bylo, že fázi vysokých obchodních deficitů neprovázela potřebná mikroekonomická restrukturalizace. Ekonomické oživení nebylo taženo růstem úvěrů - bankovní sektor byl ve špatné situaci, ekonomika zažívala credit crunch. Hlavním zdrojem růstu hospodářství se staly přímé zahraniční investice a uvolněná fiskální politika. Příliv prostředků z ciziny nahradil chybějící domácí kapitál a sílil od roku 1998. Zahraniční investoři těžili z investičních pobídek vlády, rovněž bankovní sektor ovládli vlastníci z ciziny. Do ekonomiky přinesli nejen finanční prostředky, ale také moderní technologie a management.
Za důležitý milník je možné označit rok 2001, kdy poprvé obchodní bilance s původní EU-15 skončila přebytkem. Od roku 2002 česká ekonomika profitovala ze silné zahraniční poptávky a vysokého přílivu přímých zahraničních investic. Po konsolidaci bankovního sektoru se obnovila i úvěrová kreace domácích bank. Růst byl doprovázen relativně nízkou inflací a nezaměstnaností. Za nejúspěšnější období lze považovat roky 2005-2007 s průměrným růstem HDP o 6,5 procenta, přispíval k němu čistý export a stabilně vysoká domácí poptávka.
Finanční krize 2008-2013
První dopady finanční krize začala česká ekonomika pociťovat v závěru roku 2008. Na rozdíl od ostatních vyspělých zemí nebyl zasažen finanční sektor. Hlavní náraz přišel v roce 2009, kdy HDP poklesl o 4,5 %, pokrizové zotavování bylo v letech 2010 a 2011 váhavé a mělké. Poté následovalo šest čtvrtletí hospodářské recese (od počátku roku 2012 do poloviny roku 2013), a to na pozadí relativně solidního exportního výkonu ekonomiky.
Mainstreamové vysvětlení viní z toho stavu především fiskální konsolidaci ekonomiky, kdy spotřebu domácností reálně utlumily dvě vlny zvýšení DPH. Spotřeba domácností klesla v roce 2012 o historicky rekordní 1,1 procenta. Poptávka po investicích se dostala do ostrého kontrastu se solidním exportním výkonem. Export zboží ožil velmi rychle a v letech 2010-2012 rostl v průměru 10procentním tempem. Investice přitom klesaly v průměru ročně o 0,7 procenta.
Částečné vysvětlení přináší změna strategie zahraničních investorů. Do konce roku 2013 přitekly do země celkem 3,2 bilionu korun přímých zahraničních investic (76 procent HDP). To byla jedna z nejvyšších hodnot v rámci vyspělých zemí (OECD). V podnikové sféře vytvářely firmy pod zahraniční kontrolou přibližně polovinu hrubé přidané hodnoty, polovinu investic a dvě třetiny zisku. Rozhodnutí o tom, zda bude zisk reinvestován nebo repatriován formou dividend, bylo plně v kompetenci vlastníka.
A právě do rozhodování přinesl rok 2008 zásadní obrat. Do té doby zůstávala přibližně polovina zisku v těchto firmách jako reinvestice, od roku 2009 tento poměr změnil. Pro českou ekonomiku to mělo dopad v podobě oslabení celkové investiční aktivity.
2014-2019: Návrat k růstu, silná a slabá místa
K růstu se ekonomika nadechla od druhé poloviny roku 2013. Hlavním faktorem bylo oživení spotřeby domácností, které se vyrovnaly s dvojím zvýšením DPH. Od roku 2014 ožily i investice, zesílil exportní výkon podpořený slabou korunou. V celém období 2014 až 2019 byla v roli tahouna domácí poptávka - spotřeba domácností rostla setrvale tempem mezi třemi a čtyřmi procenty ročně.
Platí, že export je páteří české ekonomiky, od něhož se odvíjí spotřeba a investice. Poměr mezi vývozem zboží a služeb a HDP se od roku 1995 do roku 2011 postupně zvýšil ze 40 procent nad 70, kde s menšími výkyvy pohyboval během celé uplynulé dekády. Struktura exportu se posunovala směrem k dominanci strojírenského vývozu, který se od roku 2005 na celkovém vývozu podílí více než polovinou. Vývoz automobilů představuje necelou pětinu vývozu, subdodavatelská odvětví jsou rozprostřena i do jiných než strojírenských oborů.
Dovozní potřeby ekonomiky se naopak výrazněji nezměnily. Jsou dány vysokou dovozní náročností vývozu a investic, stejně jako surovinovou a palivovou nesoběstačností ekonomiky, k nimž se přidala dovozní závislost v jiných oblastech (potraviny, léky či chemické výrobky).
Pro období po roce 2014 je také příznačné rostoucí napětí na trhu práce - tři roky uměle oslabované měny posunuly výkon ekonomiky ve struktuře, která vyžadovala stále větší objem pracovních sil. Tlak na trhu práce sílil od roku 2016, od počátku roku 2018 přetrvával převis počtu volných pracovních míst nad počtem nezaměstnaných. Růst produktivity práce zaostal za růstem reálných mezd a jednotkových mzdových nákladů, což byl jeden z faktorů inflace. Ta se zvýšila a během posledních deseti měsíců se dokonce nachází nad horní hranicí tolerančního pásma tří procent.
K vnitřním nerovnováhám přispívala i uvolněná fiskální politika, která působila procyklicky expanzivně. V dobrých časech by přitom měla malá otevřená ekonomika tvořit ve veřejných financích rezervy, které by se daly rozpustit v časech slabého růstu, recese nebo krize.
Kontakt: https://unrr.cz/