Co kdybychom přišli do potravin a v některých regálech našli zboží s cenovkami, které by neukazovaly jedno číslo, ale poměrně široké rozpětí? Třeba sýr s cenou 30 – 50 Kč, nebo lahev piva s cenou 10 – 20 Kč. Asi bychom byli překvapeni. Neděláme ale někdy něco podobného my, když nabízíme své úspory? Nebo firmy, když „nabízí“ své finanční zdroje?
Niels Joachim Gormsen z University of Chicago Booth School of Business nyní zveřejnil výsledky své studie, ve které zkoumal, jak to mají firmy s nákladem kapitálu. Studie se jmenuje „Equity Factors and Firms’ Perceived Cost of Capital“ a konkrétně se zabývá tím, jak moc a popřípadě jak vlastně se vedení firem zaobírá tím, kolik stojí jejich kapitál. Obecně dává smysl, že čím rizikovější je způsob využití kapitálu – investice, o to vyšší zhodnocení bychom měli požadovat. Například nákup akcie nějaké utility by tak sebou měl nést nižší požadovanou návratnost, než nákup akcie firmy ve vysoce cyklickém odvětví. A management utility by měl při hodnocení jejích investic do jádrových aktivit počítat s nižší požadovanou návratností, než management firmy cyklické, či třeba rizikového startupu.
Na poli teorie máme modely, které se tuto požadovanou návratnost snaží přesně určit. V principu jí u akcií v naprosté většině případů tvoří návratnost nějakého bezrizikového aktiva a riziková prémie. Včera jsem tu poukazoval na to, že odhad této rizikové prémie u celého trhu je ale v praxi trochu oříškem, u jednotlivých firem ještě o něco větším, protože odhadujeme, jak je firma riziková relativně k celému trhu. V principu ale mámě nějaký teoretický nástroj, který cenu akciového kapitálu nějak popisuje a kvantifikuje. Otázky nyní zní: Je to v praxi také používáno? Nebo jde jen o teoretický výmysl, který si žije, či skomírá svým životem?
Onu praxi si můžeme rozdělit na řadu podskupin. Analytici modely a koncepty jako CAPM a diskontování toku hotovosti běžně požívají, podobné to asi bude s institucionálními investory, ale možná méně častější je to u drobných investorů (můj dojem). V úvodu zmíněná studie se zaměřuje na další skupinu a tou jsou samotné firmy, respektive jejich vedení. Používá nějaký ucelený rámec, který by ukazoval na cenu kapitálu firmy a reflektoval jí v investičních rozhodnutích?
Krátká odpověď zní kladně. Podle studie management firem odhaduje náklad jejich kapitálu podle toho, jaká je beta akcií firmy (beta je ukazatel systematického rizika), jak velká je kapitalizace firmy a jak vysoký je poměr tržní ceny akcií k jejich účetní hodnotě (PVB). S tím, že čím vyšší beta, tím vyšší náklad kapitálu a čím vyšší kapitalizace a PBV, tím nižší náklad kapitálu. Jde o rizikové faktory teoretického „středního proudu“ s tím, že management firem poslední dva faktory používá jako aproximaci pro řadu specifických rizik.
Výsledky této studie tedy ukazují, že ve firmách je v praxi vazba „riziko – náklad kapitálu – investice“ relevantní. Význam tohoto zjištění podtrhne řada případů finančních excesů vyvolaných naopak tím, že se někde na nějakou dobu tato vazba ztratila. Jinak řečeno, že někde obrazně řečeno vysely na kapitálu a úsporách cenovky s hodně velkým cenovým rozpětím, popřípadě cenovky prázdné.