Ještě asi před půl stoletím byla celosvětová aktivita v oblasti výzkumu a vývoje koncentrována ve Spojených státech. A platilo, že „to, co bylo objeveno a vynalezeno v této zemi, v této zemi také zůstávalo.“ Jelikož zůstávali vědci, vynálezci i firmy. Jenže jak na stránkách the Conversable Economist poukazuje Tim Taylor, časy se mění.
Ekonom se ve svém tvrzení opírá o novou studii, kterou zpracovali Bruce R. Guile a Caroline S. Wagner. Ta nejdříve poukazuje právě na to, že v minulosti panovala nízká mobilita podnikatelů i vědců, méně se také spolupracovalo mezi jednotlivými zeměmi. Nové znalosti a inovace tak většinou zůstávaly v zemi, kde byly objeveny a vytvořeny. Panovala tak i silnější vazba mezi tím, kde byla vyvíjena aktivita ve výzkumu a vývoji a duševním vlastnictvím, souvisejícími právy a také rozkvětem firemního sektoru.
Jak bylo uvedeno, před řadou desetiletí byly centrem výzkumu a vývoje Spojené státy, jenže zbytek světa se postupně přidával. Během šedesátých let tak podle vědců USA představovaly přibližně 70 % všech výdajů na výzkum a vývoj ve světě, dnes to je již méně než 30 %. Dvacet zemí se v současnosti Spojeným státům vyrovná, co se týče poměru těchto výdajů k HDP. V absolutní částce se pak Spojeným státům vyrovná Čína. A zde podle dat OECD dokonce působí téměř 2 miliony vědců, zatímco v USA jich je asi 1,5 milionu (počítáno jako ekvivalent jedné vědecké pozice na plný úvazek).
Dospěli jsme tak do stavu, kdy výzkum a vývoj není koncentrován v jedné zemi na světě, ale tato aktivita naopak probíhá v mnoha zemích a místech. Koordinována je často velkými firmami, ale také „pohybem akademiků a korporátních vědců mezi různými místy a organizacemi“. Americké nadnárodní společnosti k tomu vybudovaly globální sítě výzkumných laboratoří a vztahů s univerzitami a podobnými subjekty. Tyto sítě se ve svých aktivitách oddělují od samotných univerzit a akademického prostředí.
Podle studie se nyní v podstatě každý technologicky vyspělý produkt vytváří a vyrábí na mezinárodní úrovni a stojí na inovacích z řady zemí. K tomu dnes platí, že pokud dojde v nějaké zemi k novému vynálezu či objevu, není to na rozdíl od minulosti garancí toho, že toto místo z něj bude i nejvíce těžit. Znalosti a informace se totiž dnes šíří vysokou rychlostí, takže „být první“ je spíše už jen detail.
Spojené státy (a zřejmě nejen ony) by tak na jednu stranu rády dál zvyšovaly svůj životní standard využíváním nových technologií, které stojí na investicích do výzkumu a vývoje. Jenže zároveň platí, že domácí investice do této oblasti mají již z hlediska samotné americké ekonomiky nižší návratnost, protože jejich plody se rychle šíří do celého světa.
Guile a Wagner podle Taylora tvrdí, že pro Spojené státy je stále důležité, aby disponovaly vysokou kapacitou v oblasti výzkumu a vývoje. Dnes to ale znamená, že musí být atraktivním místem pro vědce a akademiky z celého světa. To mimo jiné vyžaduje odpovídající imigrační politiku. Navíc to podle ekonomů vyžaduje, aby vláda systematicky sledovala, jaké výzkumné aktivity v zemi probíhají a s jakými výsledky. Podporovat by pak měla sdílení příslušných informací ve firemním i akademickém světě.
Následující graf ukazuje vývoj poměru výdajů na výzkum a vývoj ve vybraných zemích:
Zdroj: Anton Spisak,
Zmíněné výdaje v posledních desetiletích výrazně navýšila Jižní Korea a nyní se v nich blíží 5 % HDP. Podle tohoto grafu se Čína přes dlouhodobé zvyšování výdajů stále pohybuje pod Spojenými státy, ale dotahuje se na vyspělé země jako celek.
Zdroj: The Conversable Economist, A New S&T Policy for a New Global Reality