Během pandemie vládl v řadě zemí nedostatek polovodičů, které jsou důležitou součástí řady produktů od chytrých telefonů a aut, až po umělou inteligenci. Na stránkách VoxEU na to poukazuje Willem Thorbecke, který působí jako ekonom v Japonsku, a na základě svých zkušeností z Asie popisuje, jak tento region získal ve výrobě polovodičů svou dominanci a jaké poučení z toho plyne pro ostatní.
Thorbecke připomíná, že tranzistor byl vynalezen v New Jersey v roce 1947. O jeho rozšíření tak, aby byl použitelný v kapesních kalkulátorech Sharp, uvažoval Tadashi Sasaki. Ale japonské firmy odmítly vyrábět jím navržené polovodiče a on se tak obrátil na americkou společnost Autonetics. Ta dosahovala vysokých ziskových marží na zakázkách pro armádu, ale výroba polovodičů s sebou naopak nesla marže nízké. I tak ji ale Sasaki přesvědčil argumenty, že zkušenosti a úspory z rozsahu jí umožní zvýšit marže i v této oblasti a v roce 1969 Sharp uvedl na trh kalkulačku s integrovanými obvody vyrobenými v této americké společnosti.
Sharp a další japonské firmy následně vyrobily miliony kalkulaček s americkými mikročipy, což vedlo k tomu, že japonské firmy, které dříve o jejich produkci zájem neměly, si začaly na novou situaci stěžovat. To nakonec vedlo k tomu, že japonská vláda zakázala nákup amerických čipů a japonské společnosti nakonec dotáhly výrobu čipů do dokonalosti. Zatímco tedy v osmdesátých letech vládly trhu polovodičů americké firmy, v devadesátých letech to již byli Japonci.
Americké společnosti ale požadovaly protekcionistická opatření od jejich vlády a nakonec bylo mezi oběma zeměmi dosaženo dohody, podle které měly americké firmy přístup na 20 % japonského trhu. Japonské firmy zase omezily své exporty a zvýšily prodejní ceny. Na scénu následně vstupuje Korea a Samsung, který od USA získal technologie DRAM. Zatímco japonské firmy čelily restrikcím, Samsung mohl prodávat bez omezení. Zisky pak reinvestoval do výroby, výzkumu a vývoje a postupně se v této oblasti stal jedním z nejvýznamnějších hráčů, což platí dodnes.
Ekonom následně popisuje, jak postupně rostl i význam výrobců z Tchaj-wanu a Malajsie. Asijské firmy měly podle něj obecně výhodu v tom, že tu byl dostatek kapitálu daný vysokými úsporami domácností a zodpovědnou fiskální politikou. To umožnilo vysoké investice do výzkumu a vývoje, které jsou v odvětví výroby polovodičů klíčové. Ekonom tak míní, že při rozvoji celého odvětví hrála menší roli vláda a rozhodující silou byly zejména tržní tlaky, konkurence a podnikatelé, jakým byl třeba Sasaki. Protekcionismus může naopak vše brzdit, jak ukázala situace v USA a Japonsku. Snahy těchto dvou zemí o ochranu domácí produkce ji nakonec oslabily a úspěchy naopak slavil třetí hráč, kterým byla Korea.
Pokud chce nějaká země podpořit rozvoj vybraného odvětví včetně technologií, řešením nebývá „házet na problém další a další peníze“. Namísto toho je lepší, pokud se shodují zájmy všech zúčastněných stran, což ukazuje opět příklad Koreje. Zde vláda, firmy i zaměstnanci sledovali společný cíl rozvoje celé země a to se projevilo i na dosaženém úspěchu v oblasti polovodičů. K tomu ekonom dodává, že namísto „házení peněz“ je lepší zaměřit se na podporu podnikatelského prostředí či vzdělávání zaměstnanců.
Zdroj: VoxEU