V Evropě se uvažuje o tom, zda znovu obnovit platnost existujících fiskálních pravidel jen s nutnými úpravami, nebo zavést úplně jiný rámec. Na stránkách VoxEU na to poukazuje ekonom Erik Nielsen, podle kterého by bylo namístě rámec změnit tak, aby mimo jiné zahrnoval i vývoj investic k HDP.
Nielsen připomíná, že podle současných pravidel by rozpočtové deficity neměly převyšovat 3 % HDP. K tomu se přidává snaha o snížení poměru vládního dluhu k HDP pod 60 %. Ta je založena na odhadech strukturální rozpočtové bilance, které jsou ale podle ekonoma komplikovány nejistotou na straně odhadů potenciálního produktu. Požadavky na snižování dluhů pak byly v praxi změkčovány kvůli tomu, že by vedly k příliš silné fiskální kontrakci u zemí s vyšším zadlužením.
Po pandemii je zřejmé, že cesta k míře zadlužení nepřesahující 60 % HDP bude delší, než se čekalo v předchozích letech. Nielsen k tomu píše, že jde v podstatě o náhodně vybrané číslo a v současné době může být vhodnější vybrat za cíl vyšší míru zadlužení, možná 90 – 100 %. Ohledně vlastních fiskálních pravidel pak ekonom míní, že by měly zahrnovat minimální míru vládních investic (v poměru k HDP). Toto měřítko by reflektovalo i snahu o posun směrem k obnovitelným energiím, ale investice by se týkaly řady dalších oblastí včetně vzdělávání.
Ekonom míní, že dalším pravidlem by měla být povinnost zadluženějších zemí snižovat míru svého zadlužení v „dobrých letech“. V praxi by to znamenalo, že země s poměrem veřejného dluhu k HDP nad zmíněnými 90 – 100 % by musely v letech, kdy produkt převýší potenciál, míru svého zadlužení snižovat. V neposlední řadě by podle Nielsena měl existovat systém, který by poskytoval aktuální data týkající se schopnosti vlád splácet své dluhy. V USA se jako aproximace používá poměr úrokových nákladů k HDP, ale podle ekonoma je lepší přímo srovnávat úrokové náklady s veškerými fiskálními příjmy.
Před pandemií dosahoval v EU poměr veškerých úrokových plateb veřejné správy k celkovým fiskálním příjmům asi 3,5 %. V některých severských zemích se pohyboval u 1,5 %, ve Francii mezi 3 – 3,5 %, v zemích jako Itálie či Portugalsko kolem 8 %. V Řecku se v roce 2012 dostal na 15 %, následná restrukturalizace dluhů jej snížila na 6 %. A v devadesátých letech Řecko podle ekonoma obvykle používalo asi 20 – 30 % svých fiskálních příjmů na platbu úroků z vládních dluhů. Pak se situace zlepšila s tím, jak země vstoupila do eurozóny, ale „toto období bohužel nebylo využito dobrým způsobem“.
Nielsen s ohledem na historické zkušenosti míní, že za varovný signál by měl být v Evropě považován růst zmíněného poměru nebo přesněji řečeno jeho projekcí pro následující rok, nad 10 %. A na závěr ekonom připomíná, že ohledně pravidel je důležité i to, aby bylo také požadováno jejich dodržování. Podle něj je tak namístě, aby EU pozastavila transfery zemím, které fiskální pravidla porušují, poté, co budou odpovídajícím způsobem varovány.
Zdroj: VoxEU