Výraz stagflace začal být používán v polovině sedmdesátých let, kdy řada vyspělých zemí procházela obdobím vyšší inflace a naopak nižšího tempa ekonomického růstu. Jak poukazuje portál Money and Banking, šlo o významnou změnu ve srovnání s šedesátými lety, kdy si ekonomika naopak vedla velmi dobře. Jak relevantní je hovořit o stagflaci v současné době?
Růst inflace a pokles tempa růstu nejprve ekonomy překvapil, protože v padesátých a šedesátých letech se obě proměnné obvykle pohybovaly stejným směrem: Inflace klesala během útlumu a naopak. Money and Banking v této souvislosti připomíná, že ekonomika může čelit poptávkovému, ale i nabídkovému šoku. Ten první vede ke stejnému pohybu inflace a růstu, ten druhý ale k opačnému.
Vývoj v sedmdesátých letech byl tedy v souladu s nabídkovým stagflačním šokem a bývá spojován s ropným embargem, které zvedlo ceny a omezilo ekonomickou aktivitu. V nedávné době byl nabídkovým šokem pokles ochoty poskytovat některé služby vyvolaný pandemií. V praxi ale často vidíme kombinované šoky, které v sobě obsahují poptávkový i nabídkový element.
Příkladem může být americká invaze do Iráku, která vedla jednak k nabídkovému šoku přes vyšší ceny ropy, ale i k šoku poptávkovému. Ten byl dán poklesem důvěry v americkém korporátním sektoru a následně slabší poptávkou. Ve výsledku tak došlo k utlumení ekonomické aktivity, ale nabídkový a poptávkový efekt se na straně inflace zhruba vyrušily.
Money and Banking dodává, že sedmdesátá léta ukázala jednu podstatnou věc: Jednorázový nákladový šok nemůže sám o sobě vyvolat dlouhodobě vysokou inflaci. O tom, zda se jednorázové cenové změny stanou nakonec vysokou inflací, rozhoduje totiž centrální banka svou politikou. V sedmdesátých letech konkrétně Fed nezabránil tomu, aby agregátní poptávka předhonila nabídku – během recese let 1973 a 1974 poptávka neklesla tolik jako nabídka, v průběhu oživení pak rostla rychleji, a tím dala základ vyšší inflaci.
Pokud by centrální banka chtěla zabránit vyšší inflaci, musela by během zmíněného období nastavit sazby výše, než skutečně učinila. Za neochotou tak učinit podle Money and Banking stála pravděpodobně víra, že náklady spojené s alternativní politikou reprezentované vyšší nezaměstnaností by převýšily náklady vyšší inflace. Tu nakonec zastavil až Paul Volcker prudkým utažením monetární politiky, které vyvolalo růst nezaměstnanosti, ale nakonec přineslo pokles inflace.
Zkušenosti sedmdesátých let vedly k tomu, že řada centrálních bank začala používat cílení inflace, což následně vedlo k ukotvení inflačních očekávání a stabilizaci cenového vývoje. I v následujících desetiletích si tak ekonomika procházela nabídkovými šoky, ale změna v přístupu centrálních bank vedla k tomu, že se sedmdesátá léta neopakovala. Ohledně pandemie pak Money and Banking míní, že jde o klasický příklad šoku, kdy se centrální banka musí vypořádat s neznámým jevem, který zahrnuje dlouhou řadu věcí počínaje uzavíráním ekonomiky přes rychlé zotavení agregátní poptávky až po problémy v dodavatelských řetězcích.
To, jak se bude dál vyvíjet inflace, je tedy dáno jednak tím, jak rychle se centrální bankéři dokážou přizpůsobit a vhodně reagovat na nový šok, ale nemalou roli bude hrát i politické rozhodování, včetně ochoty uvalit na ekonomiku krátkodobé náklady. Negativní nabídkový šok totiž znamená, že pokud chceme inflaci držet níže, vznikne hluboký ekonomický útlum, podobně jako ten, který vyvolal Volcker na počátku osmdesátých let.
V demokratických zemích pak podle Money and Banking platí, že nakonec je prosazena taková politika, kterou podporuje veřejnost. Ve výsledku by tak mohlo být rozhodující, zda budou lidé v případě pokračující vyšší inflace podporovat utaženější monetární politiku, která by vedla k ochlazení ekonomické aktivity. Tak či onak, samotné centrální banky vědí, jak zabránit tomu, aby se přechodné nákladové tlaky změnily v dlouhodobě vysokou inflaci.
Zdroj: Money and Banking