Obrací se Američané k čínským receptům? A jak to reálně vypadá s monetární uvolněností ve světové ekonomice?

Třeba u akcií není z fundamentálního pohledu vůbec rozhodující, kdy a o kolik začne Fed zvyšovat sazby. U nich totiž rozhoduje, kam se pohnou výnosy dlouhodobých obligací. A vazba mezi sazbami Fedu a těmito výnosy není ani zdaleka přímá – se zvedáním sazeb to jde třeba přehnat a poslat tím výnosy dluhopisů dolů, namísto nahoru. Zrovna tak pro celou ekonomiku nejsou také rozhodující sazby, ale to, jak moc se promítají do dalších finančních proměnných. Které jsou reálnému hospodářství mnohem blíže. Na globální úrovni se přitom zdá, že finanční podmínky jsou již mnohem utaženější, než by se zdálo jen na základě QE a sazeb. Dnes o tom a také údajném obratu Američanů k čínským receptům.

1. Finanční podmínky ve světové ekonomice: Goldman Sachs v následujícím grafu ukazuje index finančních podmínek ve světové ekonomice tak, jak jej kalkuluje právě banka. Jasné je prudké utažení, ke kterému došlo v první polovině roku 2020, následovalo stejně prudké uvolnění, které bylo dáno zejména tím, jak na vzniklou situaci reagovaly významné i méně významné centrální banky:


Zdroj: Twitter

Finanční podmínky ve světové ekonomice se po zbytek roku 2020 staly uvolněnější, než před pandemií a nejvyšší uvolněnosti dosáhly v lednu 2021. Od podzima roku 2021 pak přišlo soustavnější utahování a GS poukazuje grafem na to, že nyní již jsou podmínky utaženější, než před pandemií. Což konkrétněji znamená, že společné působení krátkodobých i dlouhodobých bezrizikových sazeb, rizikových spreadů a akciových trhů nyní v celé světové ekonomice vytváří finančně méně přívětivé prostředí, než tomu bylo v prvních měsících roku 2020.

Na globální finanční podmínky samozřejmě výrazně působí situace ve Spojených státech, kde Fed již fakticky podmínky nějakou dobu utahuje i přesto, že ke zvýšení sazeb ještě nepřikročil. Utahuje totiž přes svou rétoriku, která působí na chování finančních trhů a bezesporu se promítá i do chování akciového trhu pozorované v posledních týdnech. Čímž nechci říci, že by Fed měl chovat tak, aby se „zavděčil“ akciím. Pointa této poznámky je v tom, že Fed reaguje na vysokou americkou inflaci, ale utáhne podmínky v celé světové ekonomice, kde inflační problém není tak palčivý. Ale na druhou stranu tu také občas tvrdím, že bývá přehlížen význam Číny, jejího úvěrového cyklu a jeho dopadu na finanční podmínky ve světě. Každopádně spolupůsobení toho všeho nyní generuje vývoj křivky zobrazené v grafu.

2 . Kopírují Američané čínské recepty? Zmínkou o Číně jsem se volně dostal k druhé věci, kterou bych dnes rád zmínil. V USA je tématem vládní program investic do infrastruktury a plány na celkově aktivnější průmyslovou politiku. V Číně působící ekonom Michael Pettis si v této souvislosti všímá, že WSJ plány spojené s průmyslovou politikou a snahami o zvýšení konkurenceschopnosti kritizuje. Ekonom k tomu píše, že WSJ tím zapomíná na samotnou historii Spojených států. Proč?

Pan Pettis píše, že vládní podpora průmyslu byla před téměř 200 lety pilířem růstu americké ekonomiky. A úspěch tohoto systému pak vedl další země k jeho kopírování, včetně Německa a Japonska. Pokud tedy je průmyslová politika něčím vynálezem, pak Američanů (a zřejmě i Britů). Tedy ne něčím, s čím přišla Čína, kterou Američané nyní podle WSJ údajně kopírují. Nad skutečnými pozitivy a negativy průmyslové politiky bychom ale asi mohli dlouze diskutovat, její extrémní formu jsme konec konců zažívali po dlouhá desetiletí i u nás a výsledky hovořily za sebe. Hůře lze ale rozporovat druhou poznámku, se kterou přišel pan Pettis:

Srovnávat čínskou průmyslovou politiku a všemožnou podporu vlády s tím, co je plánováno v USA, nemá vůbec smysl z hlediska jejich rozsahu. V USA se totiž jedná „o pár procentních bodů HDP pro pár let“, zatímco v Číně dosahovaly samotné výdaje na infrastrukturu 10 – 15 % HDP po celá desetiletí.