Docela často můžeme poslední dobou zaznamenat tvrzení ve stylu „důvěra v dolar klesá“. Například Reuters nedávno psal, že „agresivní a chaotické zavádění cel ze strany Washingtonu otřásá důvěrou v americkou měnu a aktiva a posiluje posun směrem k asijským měnám a euru“. „Proč tohle stále píšou“, ptá se na X ekonom Michael Pettis a dnes se tomuto tématu budeme věnovat trochu více.
Pokud se podíváme třeba na to, jaké jsou valuační prémie amerických trhů relativně k jejich vlastní historii a i k jiným světovým trhům, nedá se o nějakém odklonu od amerických akcií v podstatě vůbec hovořit. Jde stále o aktivum vnímané jako naprosto výjimečné, žádoucí. Pokud se podíváme na časové prémie amerických vládních dluhopisů, vidíme růst, ale jejich úrovně jsou stále hodně nízké. Tedy ani na této úrovni o nějaké masivní rotaci od USA do světa moc hovořit nelze. Na jiných možná ano. A je pravdou, že kdyby vláda v podstatě jakékoliv jiné země dělala to, co ta americká, přinášelo by to oné zemi pravděpodobně velké problémy. Projevující se turbulencemi na trzích a ve finančním systému. Ale o nějaké jednoznačné rotaci a investiční opouštění USA bych určitě nehovořil.
Pan Pettis ale svůj pohled nezakládá na podobných argumentech a pohledech. Poukazuje prostě na to, že pokud by skutečně nastal nějaký větší posun od dolaru a amerických aktiv, „byla by to pravděpodobně dobrá věc pro USA a špatná pro Čínu, Asii a Evropu“. Mimo jiné by totiž takový vývoj znamenal zmenšování amerických obchodních deficitů a tudíž i kontrakci čínských a ostatních přebytků. I Evropa by se přesouvala z přebytků do deficitů. „K tomu může dojít, pokud bude dolar dál slábnout, ale zatím k ničemu takovému nedochází“, dodává pan Pettis. Na jehož úvahy tu díky jejich vhledu do fungování světové ekonomiky rád poukazuji.
S tímto jeho pohledem souzním. Už před časem jsem poukazoval na to, že americké vládě se skutečně může podařit omezení amerických obchodních deficitů. Ovšem ne cly, ale tím, že nakonec svým chaosem a exotickými představami znatelně podkope důvěru v mnohé americké. To by přineslo systematičtější oslabování dolaru a růst výnosů dluhopisů, či dokonce celkového nákladu kapitálu (menší zájem o americké akcie a obligace). To by pak spustilo cenový mechanismus, který by vedl přesně k tomu, co popisuje pan Pettis. Jak jsem ale psal v nadpisu a jak naznačují předchozí řádky, zatím jde o spíše finance fiction, ne o realitu.
V uvedené souvislosti bych jako ukázku toho, co skutečně má a nemá význam, zmínil tzv. RCEP. Jde o „Regional Comprehensive Economic Partnership“ - dohodu o zóně volného obchodu patnácti zemí jihovýchodní Asie a Pacifiku. Pan Pettis k ní na X píše, že někde vyvolává úvahy/naděje, že přinese obrovskou změnu v celé světové ekonomice. Ty ale patří do skupiny úvah „nechápajících zdroje a důskedky globálních nerovnováh“.
Podle nadšenců RCEP zahrnuje téměř třetinu globální populace. Ale ekonom poukazuje na to, že země, kterých se týká, dohromady generují přebytky běžného účtu ve výši 2 % HDP a „snad vyjma Austrálie a Nového Zélandu jsou tyto přebytky odrazem strukturální nerovnováhy na straně úspor“. Takové nerovnováhy je přitom těžké odstranit bez hlubokých změn v ekonomické politice. A blok tak může samostatně fungovat jen pokud by jeho část začala generovat obchodní deficity, nebo kdyby jako celek dokázal najít protistranu, která by jeho přebytky absorbovala.
Převyprávím mými slovy: Pokud onen nový blok chce jako celek stále více vyvážet než dovážet, jsme v podstatě u stávající situace s otázkou, kdo bude jeho přebytky kupovat? Spojené státy se začínají hodně vzpouzet (i když s pomýlenou politikou) a nikdo jiný také velké dovozní nadšení v této oblasti nejeví. Pokud by pak tento blok chtěl fungovat sám o sobě, musel by se osamostatnit – přebytky některých zemí by v rámci bloku musely vyvážit deficity jiných. Jenže na to by v těchto jiných muselo dojít k hlubokým změnám a to zejména v oblasti sklonu ke spotřebě a úsporám. Jako příklad můžeme hned vzít Čínu a to jak moc se jí (ne)daří přejít na nový ekonomický model. Ten, který by přestal brát příjmy domácnostem a přerozdělovat je firmám.
Moje suma sumárum: Cla, dohody a podobné nástroje nejdou k podstatě věci. Tou je sklon ke spotřebě a úsporám (sklon k tomu vydělávat/vyrábět více, než kde spotřebují, a naopak).
Více z trhů a ekonomiky i na X: @JiriSoustruznik