„Nic z toho, co píšu, by nemělo být vykládáno jako obhajoba čínské vlády. Jsem proti všem formám autoritářství. Jedná se spíše o kritiku dezinformací, které považuji za podněcování kontraproduktivní studené války.“ Na stránkách The Pursuit of Happiness to píše ekonom Scott Sumner, který následně poukazuje na řadu mýtů, se kterými se podle něj v USA pracuje ve vztahu k Číně.
Americká vláda a média podle ekonoma přinášejí „nepřesná, přehnaná nebo zavádějící tvrzení o Číně, a to mnoha různými způsoby. Tyto dezinformace pak ovlivňují veřejné mínění a přispívají k probíhající studené válce mezi USA a Čínou.“ Většina obvinění vznesených proti Číně přitom „není zcela vykonstruovaná. Na tvrzeních o čínském chování je často kus pravdy. Větším problémem je spíše to, že mnoho z těchto tvrzení je buď silně přehnaných, nebo prezentovaných velmi zavádějícím způsobem vytrženým z kontextu.“
Sumer píše, že když byl mladý, děl se často pravý opak. „Americká vláda a naše média často situaci v Číně, která byla děsivě špatná, přilepšovaly…. Naše vláda a naše média chtěly, abychom na Čínu měli pozitivní pohled, protože jsme ji stále více vnímali jako spojence v naší studené válce se Sovětským svazem… Roztomilá panda byla symbolem naší poválečné zamilovanosti do Říše středu. Dnešní Čína je přitom v každém ohledu mnohem lepší než maoistická Čína. Je také samozřejmě mnohem bohatší a mnohem svobodnější.“
Sumner se pak věnuje řadě konkrétních tvrzení, která jsou podle něj minimálně zavádějící. „Čína ve skutečnosti není nijak zvlášť merkantilistická podle žádné smysluplné definice tohoto termínu. Ať už se jedná o cla, neformální obchodní bariéry nebo obchodní přebytky. Podle Světové banky je (vážená) průměrná celní sazba Číny 2,18 %, což je více než v Mexiku a Indonésii, ale výrazně méně než v jiných důležitých ekonomikách se střední výší příjmů včetně Brazílie, Argentiny, Indie nebo Turecka… Většina rozvinutých zemí má průměrné celní sazby o něco nižší, ale Trumpova cla zvýší průměrnou celní sazbu USA na úroveň výrazně vyšší, než je průměrná čínská sazba.“
Necelní bariéry se měří hůře, ale dovozy jako podíl HDP poskytují určitý obrázek. Obecně platí, že malé země mají mnohem vyšší podíl dovozů než velké země. V USA to je 14,0 % HDP, zatímco Kanada dosahuje 32,7 % HDP, Japonsko 23,3 % HDP, zatímco třeba Belgie 79,2 % HDP. Podíl Číny na dovozu je 17,2 % HDP, což je méně než u většiny ostatních zemí. Tento poměr se však na tak rozlehlou zemi nezdá být nijak zvlášť nízký. USA jsou všeobecně vnímány jako ekonomika, která je poměrně otevřená dovozu, a přesto je jejich poměr dovozů k HDP ještě nižší než v Číně.
„Čína vykazuje v absolutních číslech v globálním měřítku poměrně velký obchodní přebytek, ale jako podíl na HDP není nijak výjimečná. Obecně platí, že země severní Evropy a východní Asie vykazují velké přebytky běžného účtu a zbytek světa má tendenci vykazovat deficity. Oficiální přebytek běžného účtu Číny představuje 1,9 % HDP. I kdyby skutečná částka byla výrazně vyšší, jak někteří tvrdí, nebylo by to vůbec neobvyklé z hlediska východoasijských nebo severoevropských standardů,“ tvrdí Sumner. A věnuje se i oblastem mimo ekonomii. Například píše:
„Velmi málo se informuje o rozsáhlé sociální liberalizaci, ke které v Číně došlo, a to ve všech oblastech od práv homosexuálů až po ukončení politiky jednoho dítěte. Místo toho slyšíme jen o tom, jak se Čína stává represivnější. Je represivnější, pokud jde o svobodu projevu, ale život je mnohem víc než jen projev.“
Více v zítřejším Víkendáři.