Každá finanční krize s sebou přináší silnější finanční dohled, ale finanční systém je stále zranitelný. Na stránkách VoxEu to tvrdí Jon Danielsson z London School of Economics. Podle něj přitom existuje určitý paradox, kdy pokusy o zvýšení stability systému mohou ve skutečnosti zvyšovat riziko. Například tím, že se zvyšuje jeho složitost a podporuje se synchronizované chování finančních subjektů. Existuje alternativa?
Danielsson popisuje, že finanční dohled a regulace zahrnují sledování rozvah finančních společností, jejich správu a řízení, omezování nežádoucího rizika a jeho udržování v přijatelných mezích. K tomu jsou mimo jiné využívány finanční modely, které ukazují, jak velké rezervy jsou v systému a ve společnostech na straně kapitálu a likvidity. „Je to náročná činnost vykonávaná pod veřejnou kontrolou a politickým tlakem, s omezenými informacemi a značnou nejistotou.“
K tomu pak ekonom dodává: Současný dohled a regulace by pravděpodobně fungovaly tak, jak mají, pokud by rizika byla předem známá. Pokud by také byla měřitelná a stabilní a pokud by systém nereagoval na regulaci tak, aby se vyhýbal jejím důsledkům. Jenže podle experta nic z toho v praxi neplatí. Měření rizika většinou podchycuje běžné výkyvy hodnot, nikoli události, na kterých skutečně záleží. Například pády bank, vyšší pravděpodobnost systémových krizí nebo „hromadění nestability v neprůhledných zákoutích systému“.
„Kvantifikovatelné riziko bývá to nejméně důležité, a když se na takové výpočty spoléháme příliš, může to vést k ukolébání naší pozornosti a následně přímo k událostem, kterým se dohled a regulace naopak snaží zabránit… Je téměř jisté, že nebezpečná rizika se objevují tam, kam se regulátoři nedívají.“ Tím, že se dohled zaměřuje na to, co lze snadno změřit, může dojít k vytvoření falešného pocitu kontroly a bezpečí. Neměřitelné se v takovém systému stává neviditelným a proto ignorovaným.
Podle ekonoma se nyní také operuje s předpokladem, že pokud bude každá instituce obezřetná, celý systém bude bezpečný. „Není tomu tak. Když dojde k velkému šoku, třeba geopolitické krizi, pandemii nebo panice na trhu, musí obezřetné instituce snížit rizika, protože jim to nařizují předpisy. To znamená, že musí prodávat na klesajících trzích. Tyto kolektivní pokusy o obezřetnost se potom ve skutečnosti stávají faktorem, který krize posiluje.“
Většina bank přitom nyní používá standardní modely Basel III, které identifikují stejná rizika u stejných aktiv. Když v systému roste tlak, banky usilují o stejný způsob řešení rizika, protože to vyžaduje regulační rámec. „Kroky, které se v izolaci zdají být rozumné, se v souhrnu stávají nebezpečnými. Slovy Miltona Friedmana: Předpoklady pro optimum jednotlivce nejsou stejné jako předpoklady pro optimum celé skupiny.“
Pokračování ve druhém dílu článku.
Zdroj: VoxEU