Evropská unie nezažívá nejšťastnější období. Po krachu projektu „evropské ústavy“ se EU nemůže dohodnout ani na rozpočtu na léta 2007-2013. Již v článku
Evropská agrární unie jsme upozorňovali na rozpory mezi Francií a Británií. Zatímco Francie nejvíce těží ze společné zemědělské politiky CAP, Británie se snaží o změnu priorit rozpočtu EU a jeho přesměrování na podporu výzkumu. Stojí proti sobě také dva „rabaty“: ten klasický a přiznaný britský a pak implicitní a nikdy nepřiznaný francouzský, zprostředkovávaný právě platbami CAP.
Jak jsme očekávali, zásadní rozpory mezi těmito dvěma tábory se na summitu EU v Lucembursku překlenout nepodařilo a rozpočet na roky 2007-2013 zůstává nedokončený. Zajímavá je v této situaci pozice České republiky. V první chvíli se zdálo, že hrajeme klasickou evropskou „malou domů“, kdy naším jediným cílem se zdálo být maximalizovat platby z rozpočtu EU směřující do České republiky. Takový přístup je v EU typický a lze ho snadno politicky vysvětlit. Zároveň však činí jakoukoliv debatu o rozpočtu neobyčejně obtížnou, neboť se celá debata mění na hru s nulovým součtem, kde lze vyhrát jen pokud někdo jiný prohraje. (Dlouho to fungovalo tak, že Německo nakonec vše zaplatilo, ale zdá se, že ani německá trpělivost není bez konce.)
V druhé polovině června se však česká pozice posunula: Podle oficiálních vyjádření podporujeme snahy Británie o reformy rozpočtu, pravda, v mezích mírného pokroku, jak se sluší a patří na Čechy. Vzhledem k tomu, že jsme k podobnému postoji nabádali, lze posun jen přivítat. Měli bychom si však uvědomit jeho souvislosti, abychom nebyli později překvapeni.
Britové v zásadě navrhují utlumit výdaje na CAP, převést regionální politiku na úroveň členských států Unie a ze strukturálních fondů financovat jen dva typy projektů. První by byl konvergenční, tj. zdroje by byly používány po podporu nejchudších zemí EU, což v britském náhledu znamená Portugalsko, Řecko a deset nových členských zemí včetně ČR. Tak je to, de facto, i dnes, jen místo států jsou příjemci regiony a nárok mají i regiony mimo výše uvedených dvanácti zemí.
Druhý krok britského plánu je zvýšení výdajů (z prostředků ušetřených na CAP, mon dieu) na podporu výzkumu a vývoje v EU. Zde však Británie, logicky, navrhuje prostředky používat tam, kde budou mít největší efekt. To znamená, že by se o tyto prostředky mohly ucházet instituce z celé EU a prostředky by se rozdělovaly dle meritu, ne dle „potřeb“. To by, velmi pravděpodobně, vedlo k přesměrování podstatné části těchto fondů do nejrozvinutějších evropských zemí a především, err…, do Británie. Kvalita výzkumu v nových členských zemí není nijak vysoká, a bude-li soutěžit o zdroje EU Karlova universita s Cambridge University, obávám se, že UK nebude ta lepší.
Tím se dostáváme k poslední poznámce. Paul Krugman ve své New Economic Geography ukazuje, že trh má tendenci vytvářet silná centra a „vysávat“ jejich přilehlé regiony. V Evropě je velký, doposud neodkrytý potenciál pro tento tržní proces geografické centralizace. Existují sice centra typu Londýna, či Paříže, ale díky nízké mezinárodní mobilitě se udržují i „centra“ typu Prahy či třeba Porta. V případě restrukturalizace rozpočtu dle představ Británie by mohlo dojít k posílení těch několika velkých center a oslabení „center“ druhého řádu.
Podle mého názoru by nebylo až tak moc čeho litovat, ale měli bychom vědět, na jakou cestu se vydáváme…
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)