Pokud dáme stranou různé technické pohledy, staré dobré investování na základě fundamentu znamená odhadnout tržby, zisky a investice firmy, její cash flow a následně hodnotu akcie. Tu porovnáme s cenou na trhu a máme tak obrázek atraktivnosti akcie pro investice. K tomuto postupu podle některých existuje zajímavá alternativa – začít s cenou na trhu a odhadnout, jaký je v této ceně zabudován růst firmy (jejích tržeb, zisků, cash flow). Pokud se pak domnívám, že tento růst je příliš optimistický, akcie je zralá na prodej (short pozici), naopak, pokud se zdá implikovaný růst příliš malý, akcie je dobrá pro nákup.
V principu není výše uvedené novým pohledem (jak je někdy prezentováno) ale jen fundamentálním pohledem z druhého konce. Hlavním problémem je zde stále to, že pro posouzení růstu implikovaného cenou akcie musíme znát zejména „správnou“ diskontní sazbu, kterou by mělo být diskontováno cash flow. Krátce shrnuto – diskontní sazba se skládá ze sazby bezrizikové a z rizikové přirážky, která odráží relativní rizikovost akcie k trhu a požadovanou návratnost na investici do trhu (MRP) - jeho indexu. Jak odhady bety, tak zejména MRP jsou ovšem poměrně otevřené – vždy existuje rozumný, ale stále dosti široký, interval použitelných hodnot.
Druhou komplikací bývá u tohoto přístupu to, jak uchopit onen růst. Nejjednodušší je vzít průměrný růst od dneška do nekonečna, v něm se ale plně ztratí krátkodobější a někdy s rozumnou mírou spolehlivosti projektovatelný pohyb cash flow v několika následujících letech. Pokud tak chceme smysluplnou analýzu, nezbývá než naprojektovat cash flow v několika následujících letech a z tohoto cash flow a ceny akcie na trhu odhadnut implikovaný terminální růst (růst až po projektované periodě). V tuto chvíli se ale dostáváme plně na „klasický“ přístup – odhad fundamentální hodnoty a její porovnání s cenou. Někdy zmiňovaný klad přístupu založeném na odhadech implicitního růstu – odpadá nutnost projektovat cash flow, je tak pochybný.
Velmi zjednodušeně se uvedené dá ukázat následovně: Akcie se obchoduje za 100, firma není zadlužená, veškeré cash flow na vlastní jmění je vypláceno na dividendě a ta je 10. Pokud si myslím, že požadovaná návratnost na akcii je 10% ročně (respektive, že trh u ní pracuje s touto návratností), cena akcie mi říká, že v ní je zabudován průměrný očekávaný růst 0% ročně (cena se rovná dividendě dělené rozdílem mezi požadovanou návratností a očekávaným růstem). Pokud výnosy a dividendy nefluktuují, mohu tento 0% růst porovnat se svým odhadem růstu a mám relevantní vodítko pro investici. Podobně, pokud se akcie bude obchodovat za 143, je v ní zabudován 3% průměrný růst. A pokud čekám, že tento růst bude každý rok cca stejný (např. jde o stabilní odvětví) a jsem přesvědčen, že růst bude jen 2,5%, akcie je pro mne nadhodnocená.
Pokud se ale akcie obchoduje za 333, je v ní zabudován 7% průměrný růst. Zde je jasné, že do nekonečna nemůže růst 7% ročně (ihned odpadá možnost stejného růstu každý rok). Tudíž musí růst (i) v následujících letech více než 7% a (ii) dříve či později najede na terminální růst, který bude pravděpodobně na úrovni inflace (dejme stranou to, že jen málokterá firma funguje do nekonečna, jak předpokládá standardní valuační přístup). Pro relevantní posouzení tohoto růstu bychom tak při ceně 333 museli pro následující roky naprojektovat cash flow, respektive dividendy a poté můžeme posuzovat terminální růst – ale jsme již v podstatě v bodě běžného odhadu hodnoty akcie.
Frustrace těch, co hledají jednoduchá řešení, tak pokračuje – bez fundamentu to nejde.