Před dvaceti lety platilo, že Japonsko je mezi zeměmi s vysokými příjmy tou nejúspěšnější. Jen málokdo tušil, co přinesou nadcházející dvě desetiletí. Přes kvalitu systému železnic a potravin, která v návštěvníkovi z Británie budí představu, že přišel ze zcela zaostalé země, je nyní Japonsko v úpadku. V uplynulých dvou desetiletích jeho ekonomika rostla průměrně o 1,1 %. Podle ekonomického historika Anguse Maddisona rostl japonský HDP na osobu (v paritě kupní síly) z úrovně dosahující 20 % HDP USA v roce 1950 k vrcholu 85 % amerického HDP v roce 1991. Do roku 2006 ale opět spadl na 72 %. V reálném vyjádření je nyní hodnota hlavního japonského akciového indexu Nikkei čtvrtinou toho, kde byla před dvaceti lety. Co je snad ještě horší, souhrnný vládní čistý a hrubý dluh poskočil z 13 a 68 % HDP v roce 1991 na předpokládaných 115 % a 227 % v roce 2010.
Kde se stala chyba? Richard Koo z Nomura Research poukazuje na to, že v ekonomice, v níž se předlužené subjekty snaží snížit svůj dluh, dochází ke třem jevům: Nabídka úvěrů a bankovních peněz přestává růst, ne proto, že banky nechtějí půjčovat, ale proto, že si nechtějí půjčovat firmy a domácnosti; konvenční monetární politika je většinou neefektivní; kvůli touze soukromého sektoru zlepšit rozvahy se z vlády stává dlužník poslední instance. Ve výsledku pak veškeré snahy o „normalizování“ monetární a fiskální politiky ztroskotávají až do té doby, dokud se nezmění rozvahy soukromého sektoru.
Koo tvrdí, že těm, kdo kritizují fiskální deficity, uniká to hlavní. Bez deficitů by země namísto dlouhého období slabé poptávky upadla do deprese. Alternativou by bylo mít větší přebytek běžného účtu. To by však vyžadovalo slabší měnu. Japonsko by tedy muselo sledovat stejnou politiku, jako Čína, z čehož by Spojené státy jistě zešílely.
Na tomto argumentu však lze najít slabinu. Ekonom vůbec nevysvětluje, proč se obrovský objem dluhu objevil, ani proč se Japonsko ukázalo jako tolik zranitelné globálním šokem i nyní, kdy jsou již rozvahy korporátního sektoru do značné míry oddlužené. Já se domnívám, že zásadní strukturální problém se nachází v kombinaci nadbytečných korporátních úspor zadržených zisků a omezených investičních příležitostí v době, kdy již Japonsko nerostlo díky tomu, že dohánělo další rozvinuté ekonomiky.
Nyní se Japonci musejí zaměřit na růst tažený domácí poptávkou. K omezení úspor korporací je mimo jiné nutné, aby správa společností podléhala trhu, což by vzalo hotovost z rukou ospalého managementu společností. Zároveň je načase zastavit deflaci. Proto musí Bank of Japan spolupracovat s vládou, aby se vyhnula nadměrnému posilování měnového kurzu. Nedávné posílení jenu mělo vést k daleko agresivnější monetární politice. Ve chvíli, kdy by inflace dosahovala alespoň 2 %, což je naprosté minimum, by země měla i nyní stále potřebné negativní úrokové sazby.
Japonská zkušenost jednoznačně naznačuje, že dokonce i dlouhodobé fiskální deficity, nulové úrokové sazby a kvantitativní uvolňování nepovede v postbublinových ekonomikách trpících nadbytečnou kapacitou a zadluženými rozvahami k růstu inflace. Ve stejné pozici jsou přitom nyní USA. Zkušenost Japonska zároveň naznačuje, že další náprava excesů je dlouhodobým procesem.
Přesto má japonská zkušenost přínos i pro dost odlišnou ekonomiku. Ukazuje, že když začne v ekonomice, která dohání vyspělejší země a má vysoké korporátní úspory a vysoký objem investic, zpomalovat velmi rychlý růst, může být extrémně obtížné kontrolovat poptávku. To platí zvláště v případě, pokud byla záměrná podpora růstu objemu úvěrů a bublin na akciovém trhu součástí mechanismu užívaného k podpoře poptávky. A kdo se potřebuje tuto rozhodující lekci naučit nyní? – Čína.
Autorem článku je Martin Wolf.
Zdroj: FT