V současné době se stále najde spousta zájemců o státní dluhopisy USA. Ale pokud půjčování ze strany americké vlády ještě výrazně naroste, investoři by mohli náhle ztratit důvěru v tuto zemi.
Nepřibližuje se pohled globálních investorů na Spojené státy bodu zvratu? Tak zněla bezprostřední otázka pro prezidenta Obamu 1. února poté, co zveřejnil federální rozpočet, který počítá s velkými deficity do roku 2020, což dále navýší již tak velký objem vládního dluhu. Problém velkého dluhu samozřejmě není ničím novým. A doposud, navzdory tomu, že její dluhopisy vynášejí jen rekordně nízké výnosy, americká vláda neměla žádný problém najít pro ně zájemce. Ale s celkovým federálním dluhem, který by se měl do fiskálního roku 2011 nebo 2012 vyrovnat velikosti ročního HDP, se řada ekonomů obává, že by investoři mohli náhle důvěru v USA ztratit a požadovat vyšší výnosy jako odměnu za riziko, které podstupují.
Jak zjistilo Řecko, ztráta důvěry investorů se může rychle vymknout z ruky. Jestliže budou USA muset platit vyšší výnosy na vydané dluhopisy, jejich celkové úrokové náklady porostou. V tu chvíli bude vláda muset buď omezit výdaje a navýšit daně, nebo zvýšit půjčky, aby pokryla úrok z těch stávajících. První řešení není politicky populární a druhé je smrtelné pro vládní důvěru. Pokud věřitelé dospějí k závěru, že USA nemají politickou vůli dostat svůj výdajový deficit pod kontrolu, mohou zpanikařit, což by zvedlo výnosy a úrokové náklady ještě výše a roztočilo nebezpečnou spirálu.
Ve studii „Growth in a Time of Debt“ zveřejněné minulý měsíc ekonomové Kenneth Rogoff z Harvard University a Carmen Reinhart z University of Maryland uvádějí, že vyspělé ekonomiky v minulosti významně zpomalily, když poměr jejich dluhu k HDP překročil 90 % (jedná se o celkový dluh, ne pouze část drženou veřejností). Podle Obamovy administrativy dosáhl v roce 2009 celkový poměr dluhu k HDP 83 %; letos by mohl dosáhnout 94 %, 99 % v roce 2011 a 101 % v roce 2012. Dluh by mohl jít dokonce výše, pokud by prezident povolil ve svém úsilí zrušit úlevy na daních z Bushovy éry a zafixovat část vládních výdajů na tři roky.
Poprvé měli Američané zkušenost s velmi vysokým dluhem bezprostředně po druhé světové válce, kdy si vláda utáhla opasek, aby se vypořádala s dluhy spojenými s financováním války. Ekonomika tehdy upadla do recese. V jednom interview Rogoff uvádí, že důvěra investorů je v současnosti zdrojem větších obav než tehdy. „Výdaje spojené s válkou klesnou snadno. Navíc máte obrovskou pracovní sílu, kterou můžete absorbovat a která podpoří růst.“ V současnosti však USA tyto výhody nemají: Není jednoduché omezit výdaje a nezdá se, že by tato ekonomika byla schopna absorbovat obrovskou masu nezaměstnaných. Roggoff k tomu uvádí: „Obama zjistí, že nyní je mnohem těžší přesvědčit trhy, že to myslíte vážně.“ Podle ekonoma by zlomová hranice pro USA mohla ležet výše než 90 % - díky tomu mají ještě několik let čas. Zároveň uvádí, že reakce investorů nemusejí být tak silné jako v případě Řecka, ale „i když k tomu dojde jemnějším způsobem, dojít k tomu musí“.
Také podle ekonomů Nancy Marionové z Dartmouth College a Joshuy Aizenmana z University of California v Santa Cruz se poučení nachází v letech, které Amerika zažívala bezprostředně po válce. Jejich závěr však vyznívá mnohem pozitivněji. V nové studii „Using Inflation to Erode the U.S. Public Debt" uvádějí, že průměrný růst v deseti poválečných letech byl vlastně velice dobrý. Přestože byla inflace vysoko, nebylo to tak špatné, protože snížila reálnou hodnotu vládního dluhu a snížila zátěž daňových poplatníků. To samé by se mohlo stát i nyní. „Umoření dluhu prostřednictvím inflace není přitažené za vlasy,“ uvádějí.
Přitažené za vlasy? Možná ne. Je to ale riskantní. V jednom interview Aizenman přiznává, že investoři by se mohli rychle stáhnout, kdyby cítili, že USA nechávají inflaci schválně růst. Vlivem globalizace je snazší přesunout fondy do jiných zemí, než tomu bylo ve 40. letech minulého století. A jak ukázala finanční krize, věci mohou jít směrem do pekla dosti rychle.
(Zdroj: Businessweek)